Úchylka nebo nový sport? Plácaná!

Nebo pleskaná, bumbácaná, ale ať už to nazveme jakkoli, důležité je vědět, oč přesně běží. Na mysli mám to plácání spoluhráček v tenise, hráček při volejbale a bůhví kde ještě.

U volejbalistů a volejbalistek jsem si zpočátku myslel, že si plácají jenom po nadmíru vydařeném úderu, po získání bodu, což mi připadalo oslavné a logické, ale když se ty samé třesky-plesky děly současně i na druhé straně, chápat jsem přestal. Jó, kdyby se jednalo o smíšené družstvo a mohlo se plácat všude možně, důvod ke kontaktu by tu byl znatelný. Volejbal naštěstí nesleduju od doby, kdy jsem si při něm namohl rameno a oteklo mi zápěstí. Ne od plácání, ale od podání spodem. Jakémukoli spoluhráčskému pokusu o plác jsem se totiž úspěšně vyhnul.

To samé v tenise, když do čtyřhry narazím na nějakého potrhlého troubu, který myslí víc na plácání než na přesné máchání raketou. „Až se ti něco podaří, pak si s tebou výjimečně plácnu, teplouši!“ osvětlím každému otrapovi takhle nekompromisně hned po mém prvním ucuknutí. A chudák, plácací závislák se snaží seč může, a tak většinou vyhráváme. Je-li teplý, jsme úspěšní pokaždé.

V tom si umím udělat pořádek, problém však nastává tehdy, když sleduju ženskou tenisovou čtyřhru v televizi. Plácání po každém fiftýnu, vydařeném či nevydařeném, často i dvakrát, mi na nervy leze hodně. Přiběhnou k sobě – plácy plác, dají pokec a na rozloučenou zase plácy plác. Dokonce i po vlastní dvojchybě, kdy spoluhráčka od sítě nelení a běží k partnerce až k zadní lajně, tam si s ní vykoná sado-maso potřebu, aby zas spěchala nazpátek, na svůj síťový post. Fakt hrůza a můj názor neobměkční ani to, že si tím dodávají důvěru, herní soudržnost, odvahu.

Možná mi někdo bude tvrdit, že ten divný jsem já, když mi dlaňové pleskance tolik vadí, ale vysvětlím to i tak, že to hru zdržuje, pravděpodobně od ní i odvádí pozornost, a divákovi by postačilo vidět dvacet stejných plácnutí, a ne třista šedesát. Je zajímavé, že ve dvouhře se nikdo nikam neplácá a na kurtu převládají kamenné, nadmíru soustředěné tváře.

Krásné úsměvy všech deblových finalistek na nedávném Frech Open po skončeném utkání byly nádherné, závěrečné hopsání vítězek, nezvykle milé pusinkování na tvář Lucky Šafářové pobavilo, ale bohužel, zlatá děvčata byla ukázkovým případem toho, o čem tady píšu. Jedno Lucčino prvenství je fajn, stříbro k němu báječné, fandil jsem převelice. Škoda jen, že až tolik nezabralo moje píchání panenky Serenky ve stylu šamanského woodoo. Ve třetím setu se mi asi už ztupila jehla.

Přiznat se musím i k vlastnímu zlepšováku, protože jsem přišel na to, jak si tenisovou čtyřhru z gauče pleskanou nezhnusit. Tedy následovně: Ihned po přerušené hře oči zavírám a otevírám je až těsně před podáním – ten správný okamžik jsem si už tak nějak sofistikovaně vychytal. Minimálně deset, maximálně dvacet vteřin. Bohužel se mi několikrát stalo, (každý vynález má své počáteční mouchy,) že z příjemného víčkového limbu občas procitnu poněkud později, takže mi pár gamů leckdy unikne.

To jen tak upřímně na okraj, nemyslete si, že bezchybně to hned napoprvé zvládne každý. Vypadá to snadně, ale až tak bezproblémové to není. Takže! Kdo by si můj zlepšováček chtěl pod mým odborným vedením vyzkoušet, nic mu v tom nebrání. Stačí jen, aby mě pozval na další grandslamový turnaj. Nic za to nechci, bude to gratis. Stačí mi jen zaplatit letenku a obstarat VIP lístek.