Tak mi teda řekněte: Co to je?

Známou felixholzmanovskou otázku jsem si vypůjčil jednoduše proto, že se mi hodí do krámu. Kdybyste věděli jak, poraďte a já ji mile rád vrátím. Ještě předtím mi ale povězte, co to je? Soukromý pozemek! Šílím z těchto cedulek, které se v posledních letech vyrojily jako houby po dešti a nemám na mysli ty, které chrání soukromí u chat.

..

Já bych taky nemusel houfy turistů, které si zkracují cestu vyšlapanou pěšinkou metr a půl od mého opalovacího lehátka.

Co mě štve je to, že se už nedostanu k místům přírodního koupání tak bezstarostně jako dřív. Jak je něco takového možné, jak přesně to funguje? Mám podezření, že mnohdy jenom tak, že se stluče cedule s názvem soukromý pozemek, kladivem zatluče a je hotovo. Šprýmař je tak na atraktivním plážovém místu většinou sám a má-li hroší kůži, případného troufalce patřičně vykáže do zadních mezí.

Nebo je tak jednoduché si hezké místo koupit či pronajmout? V restituci podědit? Pak už jenom zapíchnout ceduli a prudit? Znamená však toto strohé načmárané oznámení z majetko-právní stránky vůbec něco? Máme tato upozornění respektovat nebo ignorovat, ale bát se, že na nás údajný majitel pošle psa?

Cožpak je něco takového opravdu nutné? Ať už právem či neprávem? Dobře si ze školy pamatuju na význam a využití řek, přehrad, jezer a rybníků, mezi kterými byla i rekreace. V dnešní době se ale zdá, že jak pro koho. To už ani nechci zabředávat, nebo spíš zmiňovat můj, pro někoho možná naivní, ale názor od srdce, že půda by neměla patřit nikomu a zároveň měla být všech. Jaképak odkupy, prodeje, potažmo výběry daní? Kdy to všechno začalo? Kdo si půdu poprvé přivlastnil a hlavně jakým právem? Proč dráž prodává, šmelí, spekuluje a mění pozemkové hodnoty?

V praxi to jednoduše vypadá tak, že tři čtvrtě roku nic, ale v červnu u vody zaparkuje auto, postaví se stan a až k vodě se nemalý prostor ohraničí provazem. Z toho je mi na blití, o to víc, když za vytyčeným územím to u lesa páchne a kupí se odpadky, že by se jeden zvencnul. Ti hledající místo u vody a projíždějící na kolech, za tuhle sviňárnu asi těžko můžou.

I já jsem kolem takových míst několikráts poslušně, tedy podél řetězů, závor a lan jel, až jsem se jednoho dne naštval a šel jsem do toho! Soukromé ohrazení přeskočil a to byl panečku vodvaz! Ještě lepší než kdysi, kdy mým soupeřem na kole okolo vody byly jenom hluboký písek, kmeny stromů a jejich kořeny. Nyní byla jízda obohacena o bonus v podobě kličkování mezi ohništi, stanovými kolíčky s lanky a natáhnutými šňůrami s prádlem.

„Soukromý pozemek, vole!“ uslyšel jsem od obtloustlého týpka, co se válel v čalouněném křesle u vody a jakože s pivem v ruce chytal ryby.

„Běž do prdele se soukromým pozemkem!“ odpověděl jsem také hrubě.

Ani se nezdvihnul a já jel dál. Ulevil si on a já také řekl, co si myslím. Myslím si, že nevstal jenom proto, že jsem pro něj byl poměrně rarita, že někdo takový, když jsou "soukropozemáci" doma, se jen tak na jejich území neodváží.

A víte co? Pojďme do nich! Vykašleme se na ty jejich zákazové cedule a donuťme je k tomu, aby vstali z křesel. V tom lepším případě pro nás, je to po čase přestane bavit, v horším případě dojde ke konfrontacím.

Na každý pád je častý pohyb z čalouněného klídku velmi prospěšný, takže mimoděk právě zjišťuji, že soupeře nabádám k té nejprospěšnější činnosti, k utužení vlastního zdraví. Nakonec, vždyť já jsem vlastně jejich ochránce, ba co víc, přímo lidumil!

Takový, který má momentálně jedno jediné skromné přání. Bezstarostně si zaplavat na těch místech jako kdysi. Oplaťte mi to co nejdřív, prosím…