Proč nemám rád vánoční přáníčka

Nevím jak vy, ale já jsem byl se závěrem roku komfortně spokojen. Velkou mírou se o to zasloužila mejlová i smsková přání, která jsem dostal, protože jich bylo míň než vloni, a snad byla i méně debilní než dřív. Když připomenu 

jejich textovou neosobnost, hromadnost v podobě mejlového odeslání a vy jste 25. v řadě 35 adresátů, snadnost, když se stejného obrázku i textu zhostí každý desátý, který si myslí, jakou originalitou a slušností oplývá, pořád je to ještě málo na pokleslost obsahu této lidové tvořivosti.

Předvídatelnost, klišé, infantilnost v podobě rýmů ve stylu rozsvítíme stromeček, dostaneme dáreček je příšerná jak maďarská lidová pohádka. Že jste žádnou neviděli, chtěli byste a nevíte kterou? Jednoduchá pomoc – pusťte si jakoukoli!

Dalších příkladů z nadílky strojených i vyumělkovaných vánočních a novoročních přání vás ušetřím, pravděpodobně jste si jich užili víc než já, což vám nezávidím. Jedno se jim však upřít nedá: Že většina z nich je v návalu dobré nálady, v pomatení mysli alkoholového opojení a sváteční atmosféry myšlena upřímně, přejícně. Ano, v tomto prchavém okamžiku. Avšak toto období zaplavené obdarováváním lásky, štěstí, zdraví a celoroční spokojenosti zpravidla netrvá dlouho, resp. jako by se dodržovalo jenom pro dobu sváteční.

Přijde mi totiž, že náplň přáníček bezbřehou dobrosrdečností je skutečnosti pozvolna vzdalován až zcela zapomenut. No a? Vždyť to jsou jenom slova a řádky, póza a všeobecná povinnost, splynutí s davem, kterého je dobré býti součástí. Není tak vůbec potřeba brát sváteční gratulační šílenství příliš vážně, dělat si z něj velkou hlavu, dozvěděl bych se nejspíš. A kdo si myslí něco jiného, ten ať si žije dál v oblacích. Takže co pak?

Máme tu začátek ledna, sváteční uzávěrku, konec zástěrky. Půda je ošálena, opět kvalitně nakypřena a připravena k sázení. Intriky, pomluvy, závist, nepřejícnost, skutek-utek, sliby-chyby, podvody a krádežemi raději skončím. To všechno se až do příštích Vánoc děje. Ale stejně: Že jsme si toho do nového roku krásně popřáli a věrohodně naslibovali, co? Aspoň. To jsme na sebe pyšní! Já jen, jestli by to během roku nechtělo ohlédnout se, vzpomenout si, předtím než někoho pomluvíme nebo škodolibě dopřejeme neúspěch, co všechno jsme komu, tehdy srdečně, popřáli.

No a co jinak? Že vám dlužím nějaké vskutku originální novoroční přání, když už je tolik pomlouvám? Budiž, tak třeba toto: Hezké a veselé Velikonoce! Ne, to není překlep, ale bohužel ani můj výmysl, takové jsem opravdu dostal, přičemž píšícího autora bych odhadoval na jeho právě tvořících dvě promile. Bylo to od něj nejenom prozíravě nadčasové, ale i mile překvapivé, přání, které se v záplavě marastu velmi kvalitně vymykalo, u mě zvítězilo.