Olympiáda mimozemšťanů už brzy skončí

Nebo si snad myslíte, že byste se ve sporovnání s tím nejhorším olympionikem pro vás nejpřijatelnější disciplíny neztrapnili? Já si netroufám ani náhodou. Na dvoumetrové svalnaté lehkoatlety jsem u televize vejral jak na božská zjevení.

Vidět nabušeného Bolta panáčkovat naživo, zblízka a kolem něj tucty dalších vypracovaných kreatur, podělal bych se z toho. Ale jak si po vítězném tažení poplácával s publikem, měl jsem o něj strach. Jednu chvíli ho přítulný dav vtáhl mezi sebe a já jen doufal, že ho fanoušci nerozeberou na součástky, mimozemšťana jednoho.

Chválu na oslavu lidského těla mi nekazily ani postavy účastníků silových atletických disciplín, přestože mi mnozí připomínaly pěkně rostlé jateční kusy vybrané na porážku. Ale kdo umí, ten umí a stačí jim k tomu do dlaně vtisknout oštěp, disk, kouli nebo kladivo. Hlavně je však proti sobě nepopudit. Házet na cíl sice nejsou zvyklí, ale já, utíkající pomatenec, bych jim do rány stejně chaoticky vlítnul. Mimochodem, ten divoký kladivářský taneček v kruhu byl pokaždé vskutku impozantní.

Když už jsme u těch ran, tak tímto máme box odbytý a honem rychle ke střeleckým disciplínám. Tam je totiž paradoxně daleko bezpečněji. Konečně tak už vím, které oko mám při střelbě zavírat. S pistolí v pravé ruce levé. Anebo pravé? Myslím si, že dalších slov už netřeba, že už teď jsem o své střelecké zdatnosti přesvědčil každého naprosto dostatečně.

Honem rychle k vodě, zchladit si hlavu. Posadit se na nějakou tu lodičku, vzít do ruky vesla a trošku procvičit ruce. To přece nemůže být zas až takový problém. No, nebyl by, kdyby ty bárky nebyly tak šíleně vratké, moje prsty po pátém tempu v křeči, voda kdyby se pořád nevlnila, studená nebyla a moje volání o pomoc nebylo tak zoufalé.  

To raději poběžím znovu na stadión a cestou akorát uschnu. Poběžím? Ve srovnání s lehkonožci dlouhých tratí, co mi tolik připomínají stáhnuté králíky, se tam spíš doplížím. A to mám nějakou tu desítku soutěžních přespolních běhů z mládí za sebou. Když jsem tak koukal na finále běžecké desítky, tak s takovými borci bych momentálně vydržel asi tak jedno kolo a ještě bych si udělal na čtvrtku osobák. To díky pevnému sevření v houfu závodníků, odkud by k mé životní radosti nebylo úniku. Potom bych ale jako vyvrhel z lidského svěráku jistojistě zdechnul. Možná ne hned vyčerpáním, ale pozvolněji přes mrtvičku nebo infarkt.

Ten lehký vytrvalecký běh kůží obalených kostí je fakt impozantní. Donedávna jsem si myslel, že k pohybu jsou nutné klouby a svaly. Teď už vím, že stačí i šlachy bez svalů. No to se to pak Afričanům na těch jejich špejlích rychle a zlehounka chrastí. Nebo je to o barvě pleti?

Přiznám se vám, uchvátil mě badminton. Od mých mladých soutěžních let se jeho úroveň posunula přímo galakticky. A pročpak by ne, když ho hrají mimozemšťani. Smeče v krkolomných pozicích bych ještě pochopil, ale vybrání prasátka s následným pádem míčku těsně podél sítě takovým způsobem, že míček směřující vzhůru kulminuje opět těsně nad sítí, aby se pak rozhodl změnit směr na soupeřovu stranu a začal padat zase střemhlav dolů těsně u saka, to mi hlava fakt nebere. Ve finále jsem fandil Indonésanovi, ale ten se asi málo rozcvičoval.

Příklad by si měl vzít z atletek a byl to na ně vskutku hezký pohled, ale jen do doby, kdy mi zatrnulo z toho, jak si při rozcvičování předkopávaly nohy až k čelu, div si neroztloukly nos. Nevídané, jak si při rozkročení v předklonu daly celé dlaně na zem a páteř si fakt nezlomily. Když jsem to takhle  rozkročmo zkoušel já, dál než na kolena jsem nedosáhnul. Kdybych se o to pokoušel, spodní část páteře by ze mě vyfrnkla jako pružina. O existenci dalších hororových, pro obyčejného smrtelníka naprosto likvidačních cviků, mě dokonale přesvědčil pohled na sportovkyni, která se při protahovací šňůře rozpůlila vejpůl. Alespoň já to neviděl jinak. Ona si toho ale vůbec nevšimla a do výšky skákala vesele a úspěšně dál. Proto se mi nedivte, že na sledování gymnastiky jsem totálně zanevřel a nehodlal se kvůli ní dobrovolně stresovat.

Velmi sympaticky se k publiku zachovali a tímto bych chtěl našim reprezentantům ve skoku do dálky moc poděkovat, neboť to byli právě oni, kdo se se svými, „výkony unavených dorostenek,“ což je jejich sympatická doslovná citace, širokým masám co nejvíce přiblížili. My bychom si jich měli cenit právě proto, že zrovna tito skokani jsou pro nás tolik hledaným důkazem středního vývojového článku, a sice stadia polomimozemšťana.

Dosud jsem netušil, jak nebezpečně jsem se jako prvňáček nasměroval skokem 333 cm dalekým a v dorosteneckém věku šestimetrovými skoky ohromoval sám sebe. V současnosti mi naštěstí nebezpečí vývoje mimozemšťanským směrem už nehrozí. Kolikrát jsem rád, když se svou bolavou kyčlí a kolenem, oteklým ramenem a rozpraskanou patou doskáču do postele. Po jediné zdravé končetině, a tou je levá horní.

Přiznám se vám i k tomu, že hledáním těch nejohroženějších, čili polomimozemšťanů, jsem přímo archeologicky posedlý. Mě nezajímají finalisté nejrůznějších disciplín, natož vítězové, mě fascinují ti, kteří v kvalifikaci neuspějí, ti, kteří dostávají kanáry a dobíhají mezi posledními. Hledám outsidery, kteří zaběhnou stovku za třináct, maratón za tři hodiny, pídím se po utopencích ve vodních disciplínách, když jsou po vylovení ještě naživu. Sportovci bez úspěchu, doposud se hledající, ti jsou nejtvárnější, ti se směrem ku člověku běžnému svému zachraňují jedna báseň.

Apeluji tak na to, abychom při sledování sportovních přenosů sportovcům – mimozemšťanům nezáviděli a cenili si především sami sebe. Abychom se o nic překotného nepokoušeli a nelámali si vaz při zdolávání plotů a neroztrhli si víte co při překonávání překážek ostnatých. Také netopit se a nelámat si nohy při skocích přes potůčky by to chtělo, neničit si ramena při hodu jakýmkoli břemenem a nezabít se při pokusu uběhnout maratón. A kdyby snad přece jenom, tak hodně štěstí!