Odhalení dlouho utajované Jardovy vášně

Horní místo kousek nad střídačkami umožňovalo nádherný rozhled po celém hokejovém kluzišti. Níž už by to nebylo pro diváka ono. Ovšem ne pro návštěvníka běžného, ne tak pro nevšedního. O dvě řady níž pod námi se rozvalila široká 

ramena, o konečnou výšku se hromotlukovi postarala hokejová čepice s bambulí.

Je to on? Není to on? Aniž by se na sebe Karel s Klárkou podívali, oběma se honilo hlavou to samé. Trošku do profilu, otoč se malinko, přáli si, aby měli jistotu. Povedlo se! Musel to být on, byl to on! Až teď na sebe milenci v úžasu pohlédli. Nadšení v zářících očích, radost z nečekaného zážitku, byl tak malý kousek od nich! A prožitek by mohl být ještě větší, kdyby ho umocnili. Vždyť nestál na střídačce, ale nad ní, tam, kam běžný divák může! A jak praví lidská moudrost, když se ti něco nabízí, musíš toho využít. Dřív, než se příležitosti chopí někdo rychlejší. Abys pak nelitoval… Jak nápadná podobnost zrovna s Jardovými slovy…

„Karle fakt, musíš za ním,“ žadonila Klárka. „Tohlencto se stane jednou za život, fakt mu to zkus říct, nebo aspoň fotku, podpis, strhni mu bambuli, cokoli na památku...“  vymýšlela si možná i nemožná přání.

„Ale přece jenom, když už tam budeš, měl bys mu to nabídnout, aspoň se o to pokusit. Co ty víš, v jaké náladě zrovna je, na co má chuť, co by dnes večer chtěl. Třeba zrovna s námi jít do menší společnosti, kde pošpásujem, zapaříme… Vždyť je to taky jenom člověk z masa a kostí, a když ne, tak tě maximálně někam pošle a hotovo. Ale aspoň si řeknem – pokusili jsme se o to. Chápeš, že naděje tu vždycky je? “ hučí do Karla pořád. 

„Když já nevím, a není to tlačení na pilu? A proč za ním nejdeš sama?“ brání se.

„Samozřejmě, že je to silný kafe, je to drzost, o tom žádná, ale tu snese líp od chlapa, chápeš? Musíš! Ale taky je to odvaha, riziko, které přeje připraveným, nemyslíš? A taky má tu novou holku, to by si o mně myslel, že jsem se totální blbka. A jen tak mimochodem, když půjdeš, budu tě za to mít úplně nejvíc ráda…“ a zaculila se na Karla tím nejrozvernějším způsobem.

Karel pookřál, šel. Musel. Čas hrál proti nim. Slavný Jarda mohl odejít, také je mohl někdo předběhnout… Ale povedlo se.  Aspoň začátek, protože Klárce neušlo, jak kluci si podali ruce.

Po obdivném úvodu, a jak to Kladno válelo, nebo spíš neslavně doválelo v extralize, Karel pokračoval tím, jak si vždycky představoval, že Jarda hraje i trochu za něj, protože číslo 68 na dresu mu vždycky připomnělo revoluční rok vlastního narození. Na srozuměnou souzněle přitakali, vydechli ze sebe ještě tu nedávnou nostalgii.

„Ale to už je historie, kámo, teď mě každý sleduje kdy s kým, kde s kým, a jestli jsem už nezačal chlastat. Jako by jim to nemohlo být jedno, jako by to nebylo dokola pořád stejné. Ty vole jako přes kopírák. Od mamky to tak nějak čekáš, ale od života chceš přece něco víc. Krasavice, modelky, sportovkyně – xerox. Nadbíhačka, tancovačka, nocovačka – prostituční xerox. To bych ještě chápal, ale i pak je z toho scénář Ctrl C, Ctrl V. Výběr domova, jakože pořád láska, plánování rodinného štěstí, počtu děti, rozdělení majetku po rozvodu. Chápeš? Oni jsou schopné si naplánovat i to, úplně všechno! A to mě na tom sere, serou mě! Taky úplně všechno. Dokonalé tělo, vlasy po prdel, nikde žádná chyba. Copak takhle je to správně? Tak to má být? Co bude pak, až ta chyba nastane? Až přijde celulitída a spadnou jim prsa? Toužebný rozchod? Kvůli tomu?“ Karel žasnul, jak se mu Jarda otevřel. Ale chápal ho, a snad se i něčeho obával.

„Vím, jsou i jiné holky, ale copak já se můžu někde ukázat s buchtou z venkova, kterou když chytnu za kozy, tak vidím, že něco držím a nepředstavuju si? Nebo za zadek, plácnout pořádnou prdel, a vědět, že nás oba to rajcuje? Holka krev a mlíko, chápeš? Jo, to bych si dal, to by mi daly! Ty zasraný média. Ale jednou, jednou k tomu dojde, až dostanu rozum…“  A nestačila by spíš jenom odvaha? pomyslel si Karel. Jenom pomyslel, protože cítil hrozbu.

„Na druhou stranu zase, víš kolik lidí ti ty tvoje krásky závidí?“ tyknul mu Karel, kterému tykačka připadala po Jardově otevření přirozenější. Jarda to zdvořile přešel.

„Ty vole asi jo, ale já ti tu vykládám o sobě, jak je to ve mně, a zatím s tím nic nedělám. Koukej, tady všude, a zrovna za náma,“  otáčí se, „ty vole ta je, a ještě k tomu zrzka, já fakt nemůžu, to je kus, to je bydlení, do té bych hnedle šel, to bych se zakousl…“ a pohled směřoval Karlově Klárce. Ta se zmohla na nesmělé ruční zamávání, protože nepozdravit slintavého Jardu se neodpouští.

„To máš těžký, každý to máme nějaký,“ snažil se Karel filozofovat, ale při představě, jak mu při ploužáku baští Klárku, mu to moc nešlo.

„No jo, ale krůček po krůčku, chápeš, nějaká ta inkognito partička, i trochu toho šampíčka bych si dopřál, taková na pohled nezávazná, překvapivá akcička, taneček, a po půlnoci ty vole pořádný Nagano! K tomu zavřené dveře, novináři v hajzlu, tak bych si představoval začátek. To víš, představy nevychčiješ, tak to je, tak snad někdy… Hele, už začínají. Jestli ten zkurvený Beroun neporazíme ani dnes, tak slibuju, že tříslo netříslo, rameno nerameno, já tam vlítnu a vydržím tam třeba i dvě minuty. Ale ještě předtím se půjdu vymočit. Že by prostata?“

„Tak to tě nebudu rušit, měj se!“ a pánové se rozloučili po chlapsku, se smíchem.

„Tak co? Dobrý?“ vítala Karla Klárka nedočkavě.

„Prosím tě nezdržuj, musíme okamžitě zmizet. Než se vrátí… Třeba i s ostrahou,“ trvá Karel na urychleném odchodu, bere Klárku za ruku. Nezbývá jí nic jiného, než poslechnout. Když se chce dozvědět pravdu. 

„Musíme aspoň někam dál, víš? Aby nás neviděl…“

„Ale mně se zdálo, že si docela rozumíte. To mávání, to rozloučení…“

„Však právě! To byl jenom tyjátr, ironické posmívání. No prostě: Modelky, tanečnice, missky a sportovkyně jsou jeho životní vášní, furt mi o nich vyprávěl. Ani deko navíc, dokonalá postava, upravený vlas, to je jeho. Ale přesto jsem si troufl ho na naši párty pozvat, no ale jak ten mě sjel! Jako po prdeli Stromboli! Prý co si o něm myslím, co že si to dovoluju. Tak mám strach, aby to nevzal jako nemístné obtěžování, chápeš?

„Jasně, jasně, rozumím. Pojď, mizíme, ty můj velký hrdino!“