Nemocniční trápení

Cože? Ty jako doktor a jdeš na operaci zrovna tam? Do toho bordelu, kde nemají ani kloudnou dezinfekci a doktora Cvacha tam potkáš na každém rohu? Tak především, tvrdím zase já: třebaže se povídá, že na každém šprochu je pravdy trochu, v úvahu se musí vzít i nadmíru fantazijní ústní lidová tvořivost, zvláště pak, když se vytváří nadmíru dlouho a omílá přes nespočet nevymáchaných hubózních zařízení.

Plánovaná hospitalizace tak pro mě byla tou pravou výzvou k osobnímu úsudku, jak se tamější věci zhruba mají. Avšak pocit ze získání co nejspravedlivějšího nemocničního dojmu mi kazil nejenom titul, ale i moje cílená destinace, ortopedie, neboť právě o ní se proslýchalo, že zrovna tam to je ještě docela dobrý.

A taky že bylo, čímž zklamu ty, kteří si mysleli, že pro vidinu vyšší karmy nebudu loajální a nebudu šetřit špínou, kritizovat a jadrně klít. A propos - přemýšlel vůbec někdo ze stěžovatelů a těch notorických zvláště, že ponecháni v nouzi sebe samotného napospas, tedy bez odborné lékařské pomoci, jak by jim bylo? Líp než bez ní? Že i snaha nebo nepatrná pomoc od druhého by se měla brát s povděkem? Že i to lékařské jakékoli málo je pořád víc, než čeho by byli schopni oni sami? Třeba já – za nápravu ramena jsem neskonale vděčný, protože naprosto bez pomoci bych si ho mohl leda tak foukat. Jistojistě až do smrti smrťoucí.

Vzhledem k nespokojenci vytvořenému renomé nemocnice pro mě po operaci největším nepřítelem kupodivu nebyly tolik očekávané zvěsti jako špatně odhadnutá narkóza, neustále krvácející rána ze zfušované operace, bolest a nedostatek analgetik k tomu, dokonce ani zdravotnický personál ranní, odpolední nebo noční, ale docela obyčejný, zákeřně se plížící, aby pak ve čtyři odpoledne udeřil silou svou největší – ano vážení, docela obyčejný, šílený hlad to byl!

Po ranní operaci, respektive po definitivním probuzení po třetí odpoledne, tedy v době mého pravidelného kafe s nějakou tou sladkou buchétkou k tomu, mě začal ohlodávat jako voňavou delikatesu, sžírat do morku kosti. Přes žaludek jakoby mi přejel parní válec a do večeře předaleko. Co bych v ten moment dal za nudnou návštěvu, ale zato s připitomělými banány, džusem a sušenkami! Snadno mi uvěřit, že nad flákotou masa bych se rozbrečel jako malé dítě. Že bych se masa mohl dočkat k večeři? Otázkou je kdy, jestli vůbec a kolik. Kdepak, nebudu riskovat a narkóza nenarkóza, ukrutný blázinec v břiše mi velí vyrazit do spodního patra k potravinovým automatům.

To byl panečku pohled, to byla krása! A kolem nikdo, kdo by mě spéroval za to, že odcházím z oddělení, nikdo, kdo by mi jídlo zakázal. Učiněné nebe! Automat s kafem byl v pohodě, ale u druhého jsem si všiml, že to s odběrem bagety, s ohledem na moji nemohoucnost, nebude až tak jednoduché. S mojí pravou rukou znehybněnou v Desaultově obvazu jsem nemohl počítat vůbec a na hřbetu ruky levé jsem měl do žíly zavedenou kanylu, patřičně nekompromisně obalenou úctyhodným množstvím převazového materiálu. Odebrat si bagetu z automatu s obvazovým kopcem na ruce zřejmě nebude tak jednoduché jako s končetinami mohoucími, ale co by člověk neudělal pro pocit sytosti, který byl už tak blízko! Natěšený jak střelný prach před výbuchem, nebyl čas váhat!

Mince do otvoru zahučela jedna radost, číselný kód vyťukán, bageta se vysouvá, drc padá do kastlíku a jde se na věc. Dřepnu si, chci dvířka otevřít, ale nejde to. Co nejde silou, určitě půjde ještě větší silou, myslím si po chlapácku. Sbírám v sobě všechny možné i nemožné pooperační síly, leč co to? Trhnu a nic, pak ale dvířka najednou píp, samy lehce povolují a moje ruka už šmátrá po bagetě. Jenomže – jak se tak pro ni do toho otvoru sápu a držím ji, nelehce mi s kořistí jde ruka přes zafačovanou kanylu ven. Dvířka mi těžce leží na zápěstí a při zpátečním pohybu mi bolest napovídá, že takhle to asi nepůjde. Tak jak vlastně? Pustit bagetu nebo nepustit?

Znenadání a intuitivně k tomu se můj pohled bezděčně stočí na nápis vedle: odeberte zboží co nejrychleji, dvířka se po deseti vteřinách automaticky zablokují. Pustit, rozhodně pustit a zachránit se! Uvězněn v automatu, přistihnut v nenažraneckém in flafranti, no komupak by se tohle zamlouvalo? Ze sevření se snažím vysoukat ruku obratným manévrem ven, současně ze dřepu pomalu vstávám a když jsem poloze, že se můžu dvířek špičkou pravé nohy dotknout, mírným kopem si pomůžu, načež se ruka definitivně uvolňuje a já vítězím.

A vlastník automatu s bagetou v útrobách vlastně taky. Nezbývá mi nic jiného než mu gratulovat k velmi šikovnému desetivteřinovému nápadu s brilantním dvířkovým provedením a fikaně trefným umístěním do nemocnic zvláště. Nakonec ještě uslyším cvaknutí a na bagetu uvězněnou v dolním kastlíku radostný pohled rozhodně nevrhám.

Remíza taky dobrá a co dál? Je mi jasné, že na výběr mám pouze ze dvou možností. To víte, chytrej kluk. Počkat a někoho požádat o pomoc nebo jít po chvilce nácviku do rizika zase sám. Sice s polovinou času, ale zato se zkušenostmi a s tím, že nepřítele už dokonale znám. A proč s polovinou? Na otevření dvířek bude zapotřebí zase mince a vedle k bagetě tak chtě nechtě bude muset přistát sušenkový společník.

Čekání na příležitostného kolemjdoucího pomocníka jsem využil k tréninkové průpravě, která spočívala ve výdrži co nejdelšího a nejméně se třesoucího polostoje-polodřepu na jedné noze a když o tom tak zpětně přemýšlím, jedině dobře, že mě v této ekvilibristické levonožné poloze nikdo neviděl.

Po procvičení si ke zklidnění kupuji další kafe, odfrknu si jako koník před náročnou překážkou a jdu na to – hlavně neupadnout. Můj následný a už ostrý artistický výkon v čapím stoji na jedné noze společně s ručním kapsářským, by byl jednoznačným adeptem na vítězství v televizní talentové soutěži. Pod hrozbou desetivteřinového limitu ruka v kastlíku hrabala jako o závod, aby pak automatové výdobytky vyhazovala jako když hrabe pes. Jo, podařilo se! A s jakou chutí já se do tolik zasloužené potravinové záchrany zakousnul!

Ne tak jako do večeře v sedm hodin, když se přede mnou objevily nudle mákem. No konečně, to bych se načekal! Tvářily se přede mnou důležitě jak žákovská knížka před diktátem, ale já si o nich myslel své. Nad poloviční  dětskou porcí, na níž bylo máku jako šafránu, jsem se jenom pousmál a měl ji jako zákusek pro zpestření. Nic proti špatné večeři, ale toho dne jsem měl přece jenom větší požitek z jídla, které mě zasytilo a hlavně, o které jsem se i přes svůj momentální zdravotní handicap opravdu tvrdě zasloužil.