Letní povídková soutěž skončila. Ať žije soutěž?

Ano, tak nějak to vidím já a z pohledu jednoho blogerů bych se odvážil tuto akci více rozebrat. A to i za cenu předpokládaných nepřístojných poznámek proto, že soutěže jsem se neúspěšně zúčastnil jak letos, tak i vloni.

idnes

Přiznám se, že v loňském roce jsem nad povídkami nediskutoval a ani nehlasoval. Avšak letos jsem ignoraci hodil za hlavu a aktivnější postoj zaujal přečtením 11 top povídek a několika dalších, přičemž pod deset finálových jsem se stručně diskuzně vyjádřil. Avšak u většiny autorů nebo čtenářů se mi vášně rozpoutat nepodařilo. Buď jsem jim nestál ani za tu nadávku, nebo jim vývoj hlasování byl ukradený. Škoda, hlavně jsem chtěl trapné, u většiny příspěvků nulové diskutérství povzbudit.

Na otřes se tak dostává finálová čtenost a s tím předpokládaná ochota k hlasování. Připadalo mi, jako by si čtenáři své sympatie k autorům odbyli ze začátku, což se často projevovalo vysokou karmou (desítky, tedy i přes stovku kladných hodnotitelů), ale svého oblíbence, (nebo snad i jeho kvalitní povídku,) nechali ve štychu tehdy, kdy o něco šlo, když to ve finále potřeboval. Přijde mi totiž hodně deprimující to, když průměrný až podprůměrný blog otevřený pěti sty čtenáři a karmou deset, čili s přibližně patnácti karmujícími, ve srovnání se soutěžící povídkou, honosící se početnějším, až mnohem početnějším celkovým čtenářstvem, dosáhne v rozhodujícím finále 4 („poslední“) až 41 líbivý hlas (vítězná.) Kam se poděli všichni ti prvotní příznivci? Buď se na důležité hlasování vědomě vykašlali z lenivosti, už z nezájmu, nebo to se jedná o vzdor k nějaké nespokojenosti?

Možná bych věděl proč – jejich čtení, jejich zájem nebyl nijak motivován, ohodnocen. Přece jenom, kdyby se letošním, přibližně dvěma stům hlasujícím přislíbilo, že byť jeden vylosovaný obdrží dvě, tři knihy nebo dárkový poukaz za pětistovku, ke konečnému rozhodování by přistoupili určitě aktivněji.

Ale co bych vlastně chtěl, vždyť dvě knihy, obrovské to ocenění, vyhrál vítěz! I kdyby další dva nebo všichni finalisté, to už nevím, dostali to samé cukrlátko, ale prosím vás, co to je za odměnu? Za soutěž, kde se ve finančním součtu vyhrává to, co v dovednostních disciplínách každé malé dítě na Mezinárodním dnu dětí? Dobře, na lidovém Idnesu jde spíše o radostný kredit a když už, také bych neměl zapomenout na poctu honorovaného uveřejnění ve Víkendové příloze Dnes? Jo aha, tak to je přesně ta příloha, kam jsem kdysi poslal sedm povídek a pět mi uveřejnili? Tak jo, ať si hlavně toho vítěz ohromně váží. Časy se holt mění! Asi...   

I přes tento ostudný čtenářský nezájem, když o vítězi rozhodl úctyhodný 41 hlas, považuji záměr zorganizování povídkové soutěže za prospěšný. Vždyť nemálo blogerů své povídky uveřejňuje i přesto, že jsou zárukou karmy spíše nižší než vyšší. (Platí pouze pro ty, kteří karmu považují za jediný ukazatel úspěšnosti.)

Povídková soutěž je otevřená i těm, kdo bloguje sporadicky, anebo vůbec nejokatěji, kdo na vyhlášení soutěže vyloženě čeká a s vlastním výkvětem tvorby, za rok pečlivě ochraňované a vyumělkované, udeří až po čerstvé registraci. Ne, vůbec nekritizuji tohle počínání, vítán je kdokoli, dokonce se snažím věřit i tomu, že soutěž je poctivá, nekamarádská a jen málo o jmenné popularitě. Ale jen tak pro jistotu: Což takhle příště skrýt povídky pod čísla a jejich pravost porotě i čtenářům prozradit až po vyhlášení? To hlavně kvůli mně, protože už takhle na sebe upozorňuji, takže příště bych se rovnou mohl odporoučet předem. Ale sebe tady řešit nehodlám a doufám, že ani nikdo nebude. Takových, kteří neuspěli je většina a prohra přece posiluje!

Jak už jsem přiznal, hlasoval jsem i přesto, že se mi ani jedna z top povídek nelíbila až tak, že bych chtěl, aby vyhrála. Vybral jsem tu, podle mého názoru nejméně špatnou. Co k tomu dodat? Nezvítězila ani u diváků, ani u poroty.

Ale k důležitější záležitosti – k tématům. Víte, kdyby si muži postupně přečetli všech 11 finálových textů a měli v sobě půl litru vína a ženy by byly po běžném domácím dni pracovně přibližně stejně unavené, (u lenivých po 4 deci vína,) u deseti povídek by v posteli pravděpodobně usnuli. Porota totiž vybrala texty převážně melancholické, poetické, smutně emotivní až umrlé, vyumělkované, hrající na city až tak, že by z toho jeden chcípnul. Věty se v nich často táhly jak olej v mrazu a ne a ne zrychlit. A jen jedna povídka, tvářící se jako humorná, tenhle dojemný splín nenarušila. Mimochodem – u čtenářů skončila druhá, což by nemohlo něco znamenat? Třeba to, že se chce zasmát? Opravdu byly všechny jiné soutěžní humorné povídky až tak špatně napsané? Takže to máme vypravěčskou úzkost, ke které přidávám i něco jiného – neskutečnost, zastoupenou mystikou, pohádkovostí, nereálností. Vím, papír snese všechno, psané nemusí být skutečné, jen na tento soutěžní fakt poukazuju.

U čtenářsky vítězné Gabriely Benešové je to postava Smrtipána, druhá od Karla Matonohy je sázkařská, takže pohádkově náhodová, a třetí je na hraně reálnosti v tom, že lékař vytvoří u nemocnice na zeď velký a veselý obraz, přičemž ho při tom v noci nikdo nevyruší, nepozná, a k ránu si své malířské nádobíčko vezme i do práce. A ještě by mohl být po noční, závěsné lanové akrobacii v práci supermansky čilý, co říkáte? Promiň Karle Boháčku, kamaráde, ale ty to ustojíš a posloužils jen jako příklad. Protože bych mohl pokračovat slaboduchostí doktora, resp. mysteriózním Doktorem a čertem, thrillerem Zuzany Rampichové, hororem Richarda Krolla a dvěma dramaty Adriany Bártové. Připomíná mi to jako skvělý výkvět socialistických nedělních večerních televizních filmů, plných vážných témat, které vedou lidi jenom k nasranosti. Vskutku hezký vstup ráno do práce je ten, kdy má člověk hlavu plnou problémů světa a ani se neusměje. To však je už naštěstí tatam.

Ať mi nikdo nenamlouvá, že by se v necelých třech stovkách nenašly povídky zajímavé, rozumně napsané, úsměvné příběhy ze života a že čtenáři dávají přednost textům plném chmury a beznaděje, což zjevně zapůsobilo na porotu. Netvrdím ale, že čtenáře zajímá a musí se bavit jenom výrazným vtipem, ale co třeba jen laskavou příhodou k pousmání, která mu připomene někoho, sebe, zajímavým nápadem, nebo čímkoli jiným, co mu otevře oči, pomůže, dodá síly, povzbudí, pobaví, jen ať u toho prokristapána nebrečí a netrápí se úzkostí! Kdykoli, nejenom při ranní cestě do práce! 

V žádném případě však nechci tvrdit, že by top povídky tím, že většinou nebyly vtipné ani trochu, musely být nevydařené. To rozhodně ne, třeba hororové líčení vzpoury zahradní havěti Richardem Krollem je excelentní a vyniká i smysl pro lesní detail u Adriany Bártové, jenomže tato vysoká, až lyrická uměleckost čtenářské hodnotitele nezaujala.

Úplným opakem působí čtenářsky vítězná povídka Madla a smrt Gabriely Benešové, která se v přímé řeči utápí a když se utápí, tak to podle mě neznamená nic jiného, než zbytečné kecání. Jenomže ono to bohužel, takhle muselo být, to jí nemějme za zlé. Děj o tom, jak je staré divadelnici souzeno natáhnout brka, se holt musí něčím vyplnit, takže se procházkové tlachání jednoznačně nabízí. Zřejmě to tušila i autorka, protože povídka je naštěstí krátká. Jenomže s tímto námětem jsem se už někde setkal a tím netvrdím, že ho musela obšlehnout. To se holt stává, že vícero lidí má stejné nápady a neví o sobě. Bohužel to samé musím říct i o příběhu Okno od Janine Pečenkové, vítězi u poroty. No, asi holt hodně čtu.

A jak si aspoň trochu spravit vlastní reputaci, když už jsem musel dát na vědomí, že jsem finálové povídky přečetl? Svoji rýpavou remcavost si zkusím vylepšit upřímnou gratulací nejenom vítězkám, ale i všem autorům finálových povídek, že se jim o své mimořádné kvalitě podařilo mimořádnou porotu co nejmimořádněji přesvědčit.