Kdy konečně skončí pravda o elektrickém zubním kartáčku?

Ještě dvacet dní po zveřejnění blogu Hany Rebeky Šiander na nás vyskakuje odkaz na vyčerpávající pravdu o dvou druzích elektrických zubních kartáčků - s kruhovou nebo podlouhlou hlavicí. Na moje nervy i vkus zbytečně dlouhé

upozorňování. Jenomže jenom zdánlivě. Přišel jsem na to, proč tomu tak je, proč tomu nějakou dobu zřemě ještě bude. My blogeři i čtenáři v tom totiž stále chybujeme! Pořád si nedokážeme zapamatovat, že ten hodný kartáček je podélný a ten špatný kruhový! I když hodný, no...

Já bych nešel do žádného z nich. Já mám svůj obyčejný, měkký, "štětinatý," který se snažím á tři, čtyři měsíce obměňovat, a hlavně s ním dodržuju hlavní pravidlo: Pohyb od červeného (dásně) k bílému (zuby). Chápete? Abyste neměli odhalené krčky! A zuby na horních ploškách tak nějak šmodrchat krouživě, přitom nezapomínat ani na zoubky vzadu. Hlavně nic neodfláknout, i když doporučované tři minuty mi připadají zbytečně dlouho. A co kvalita zubních past? Pro pocit něčeho v ústech vhodné, ale nedůležité. Daleko víc vám prospěje mezizubní nit. Ale mé poučování není účelem této připomínky, to už zvládla paní Rebeka naprosto dokonale.

Jen to jsem chtěl, aby už "dosť bolo" elektrického blogu o neposlušném kartáčku, dosti pohledu na výraznou tvář Hany i Rebeky, z které mám zcela oprávněné obavy, ty nejhorší představy. V Hradci Králové se totiž vyskytuji docela často, takže se nedivte mé předtuše, že se tam na mě, jednoho krásného dne, s kartáčkem v ruce, fanaticky vrhne. No nedivte se mi, je to vážné až tak, že se mi o tom už i zdávávává a do Hradce odmítám jezdit.

A co vy? Také máte pocit, že čeho je moc, toho je příliš a protežovaného buzerkartáče obzvlášť? Jak vystrnadit upoutávku? To nevím, ale aspoň jsem o tom napsal. Můžeme tak jen doufat, že se poštěstí co nejdřív, že na místě fotky paní blogerky, která si kvůli osvětě zakoupila drahý zubní kartáček, uvidíme odkaz už brzy na text jiný.

Jenomže přání a skutečnost bývá obvykle jiná, a v mém případě to platí zvláště. Značně se tak obávám toho, aby Rebeččin monolisovský úsměv nebyl vystřídán jejím zářivě bílým na důkaz toho, že elektrizující pravdu o škodlivém kartáčku pochopil už i ten nejposlednější blogerský jouda. A pak samozřejmě počítejme s tím, že ženská tvář se na nás bude zubit hódně dlouho.