Jeli jsme na návštěvu za Viewym

Prostě mu tak říkám a píšu s měkkým i tvrdým, zatímco on si nechává říkat jinak, Gatsby jeden mrňavej! Co návštěvě předcházelo není důležité, zajímavější je to, že až do chvíle, kdy se setkání stále jenom blížilo, jsem se moc 

těšil. Jenomže když byla návštěvě na spadnutí, ozvaly se obavy, tréma, dokonce až strach. O čem si já s takovým velikánem budu povídat? Co když bude chtít probírat literaturu, politiku nebo dokonce filozofovat? A co pak já s tím? Obyčejný lékař s cílem lidem hlavně neublížit, někdo, kdo se po příchodu z práce mění na chasníka starajícího se o koně a psy, no a po večerech na manželského vínového specialistu - gaučinistu. To ho mám zasvěcovat do toho, jak léčím angínu, bolesti zad a nejrůznější kašlitídy a neléčím simulantitídy? To mu mám ukazovat jak se drží vidle, jak se jezdí s kolečkem hnoje a zahltit informacemi kolik a jakých konzerv a granulí dopřáváme psům? Tak to ani náhodou.

Dva dny před dnem D jsem nemohl usnout, sebezkázovými myšlenkami jsem v pekle, protože se mi pořád honilo hlavou, jestli to mám zapotřebí – odrovnat se, ztrapnit se, a pak se zabít. Následující den jsem po prášku usnul už v jednu v noci a z osudného sobotního dopoledne si dodnes nic nepamatuju. Probral mě až pocit zodpovědnosti, když jsem usedl před volant. Manželku zas odrovnal můj dotaz na to, kam jedeme, takže tak nějak už definitivně vycítila, že se mnou není něco v pořádku.

„No tak mu budeš povídat o své práci,“ povídá.

„Nemá rád doktory!“

„Jak to? Vždyť ho zachránili,“ doplňuje.

„Měl rád doktory, ale už nemá rád doktory. Takže je mi to co? Prd platný. Co tam máš dál?“

„Vždycky bodujeme s historkou, jak jsme se seznámili,“ napovídá mi.

„Tak dejme tomu, ale jenom, když na to přijde řeč, aby to nebylo na silu, muselo by to vzejít z momentální situace. Takže dál?“

„No co dál, třeba o tom, jak ti mamka říká, žes nebyl k práci na statku předurčen, že si tě představovala jako lékaře s motýlkem, který víkend co víkend objíždí semináře a odborně debatuje s kolegy.“

„Ježišmarjá, jenom to ne!“ zděsil jsem se, protože o mně kdysi sestra Jitka řekla, že nemám rád lidi a tím trefila hřebíček na hlavičku. Nadšeně jsem o tom napsal i blog, který pak otiskl nějaký ten pardubický plátek, a pak se mi několik pacientů i ozvalo, jestli je to pravda, ale už si nevzpomínám, jak vyhýbavě jsem jim odpovídal.

Takže hurá, konečně se rýsuje naše pojítko – špatná paměť, zapomnětlivost. Jenomže Viewy to má hlavně po nemoci, kdežto já už dříve a tak nějak přirozeně. Zaujmout by ho mohly vezoucí se klíče na střeše auta, částečně koukající brýle přivřené v kufru auta, převléknutí ze špinavých kalhot opět do těch samých kalhot, o návratech domů pro klíče nebo mobil ani nemluvě.

„Jéminkote, my ho nechali doma!“ vykřikne najednou Olí a hned mi bylo jasné, že za to zase můžu já.

„Co, co, co, co se stalo?“ dělám, jako že mě to ohromně zajímá, ale nezajímá, protože to nejcennější sedí vedle mě.

„Ten kelímek jsme mu přece chtěli dát! Ten z oslavy 630 let dobrovolných hasičů, jak je na něm i fotka našeho statku přece!“ doplňuje.

Oddechl jsem si a dovolil si říct, že zrovna Viewy by byl určitě totálně odvařenej z umělohmotného půllitrového kelímku s vesnickými obrázky, a že ho už vidím, jak mu uděluje čestné místo mezi Cenou Jiřího Ortena a Magnesií Litera. Bude mu muset stačit, že vezeme dvě klobásky, dvě vína, pro Olenu jednu květinu, dvě knihy mé a dvě jeho k podpisu, aby to bylo genderově vyvážené, takže hlavně kelímek nevzpomínat.

Jedeme dál, navigace mi neochvějně hlásí, že už je to jenom kousek, ale já jsem měl kousek k něčemu, co se obvykle stává, když ráno zjistíte, že jste popíjel přes míru. Žaludek na pochodu, v hlavě motolice, hukot a prázdno, třes a nervozita, kterou kdybych nabídl kliďasům, do jednoho by se z toho sesypali. K tomu to bezradné bloudění kolem dokola, to hledání kde přesně stojí ten jeho barák, mi hlavu zamotalo už docela, protože zmatená navigace nám hlásila dojezd do cíle už sto metrů za nádražím, přičemž kde nic tu nic.

Pak si pamatuju už jenom to parkování, jak vycházím z auta, že mi kdosi podává ruku, ale jak vrávorám a na zem padám toporně jak odříznutý oběšenec, tak to už ne...

O necelé dvě hodiny později... 

„Proč tu ležím? Proč řídíš? Proč mě bolí hlava?“ zajímá mě, když se v pololeže probírám vzadu v autě. Žádná odpověď, ale pomalu začínám procitat, vzpomínat si.

„Už jsme tam dojeli, ne? Tak z auta ven a hurá na návštěvu!“ dávám si dohromady pět a pět.

„A co tak najednou? Miláčku klid, věci se mají takhle: Ano, vystoupili jsme, ale někdo se při tom svalil jak pytel šrotu, a je to bohužel už tak, máme po návštěvě.“

„Jak to, jak po návštěvě?“ nechápu.

„Tak jinak a přesněji. Ne po návštěvě, ale návštěvu za sebou. Celou jsi ji proležel na lavici na terase. Olena běhala s mokrým hadrem sem a tam, Saša ho namáčel a já ti ho tlačila na čelo. No co my se ti nasmáli, když jsi několikrát procitnul a začal jsi blábolit. Takže buď v pohodě, taky ses zapojoval do diskuze. Zábava tak byla větší, než si dovedeš představit.

„Proboha, ta ostuda! A o čem jste vůbec žvanili vy? Co si o mně teď budou myslet?“

„Klídek manžílku, protože je to milá zamilovaná dvojice, zvládla jsem to. Nikde žádný problém, věř mi.“

„Jak to, že nikde žádný problém? Já nebyl problém?“

„Možná jenom trošičku, ale znáš se přece. Kdybys byl fit, překotně bys brebentil, kolikrát by tvoje povídání nemělo hlavu ani patu, taky ty tvoje fórky ne každý chápe, takže…“

„Takže je vlastně dobře, že jsem se neprojevoval, tím chceš říct?“

„Tak úplně beznadějně jsem to zas nemyslela, jen ti chci připomenout, že i já umím mluvit. O práci, o životě, neboj i o tobě, od Viewyho jsem taky něco četla a viděla, a sympatické ženy, Ukrajinky nevyjímaje, mám ráda jako každý. Ještě něco si přeješ vědět?“

„Přeju, nepřeju, no prostě hrůza! Tak já se půl roku chystám a těším na vzácnou návštěvu, kde hned u přivítání zkolabuju a proberu se až cestou domů. Já jsem si chtěl z návštěvy odnést zážitek, vzpomínku na celý život a výsledek toho všeho je, že bych nejraději na všechno zapomněl.

„Ne tak docela, miláčku, zdá se, že není všemu konec. Co tobě trvalo deset let, jsem já domluvila během chvilky. Chystají se k nám hned první víkend v září, takže budeš mít druhou šanci. Všichni tak doufáme, že domácí prostředí ti bude vyhovovat víc, že se ti kolena snad už nepodlomí a aspoň hodinku zůstaneš při vědomí.“