Jak píšeme a mluvíme? Hrozně!

Ale když se mezi sebou ještě domluvíme, tak to snad nejhorší nebude. O řeči mladistvých „spíč“ nebude, jenom pro obveselení asi tolik, jak jsem se zasmál vydařenému slovnímu spojení nejlepší kamarádky: „nejka.“

Právě něco tak milého mi přijde fajn, ale rozdílnost mluvy na základních školách a různých středních je veliká. Chytlavost, čili slovní šiřitelnost, je totiž velmi individuální, protože slovním chytlavkám se někdo podvoluje rád, jiný zas nerad. Ode mě se dozvíte jenom několik postřehů z četby a doslechu.

Používání cizích slov, jejich začlenění do češtiny, budiž, ale uvědomte si, že nastane doba, kdy si na český význam třeba už ani  nevzpomenete. Tak schválně: „preferovat, satisfakce, testament, loajalita.“ Hmmm… Jak jste na tom? Upřednostňovat, zadostiučinění, závěť, věrnost – nejsou naše slova hezčí? Že ne? Ani když se k ním přidá třeba zapeklitost, liknavost a kratochvíle?

Vzpomenu jeden velice rozšířený mediální výraz, který znáte z věty: Policie prostor „neprodyšně uzavřela.“ Sice všichni víme, že tím televizní kecálek s mikrofonem myslí, že policie natáhla od stromu ke stromu „mlíko,“ jenomže neprodyšnost je hermetičnost, a vzduchotěsně prostor uzavřený rozhodně není. A když se chce reportér „zeptat na několik otázek,“ pochybuju o jeho rozumu. Zeptat se na Karla na počasí, na ženský, to všechno jo, ale otázky se kladou! Slova tu jsou přece od toho, abychom se dorozumívali co nejpřesněji!

Doufám, že si „správně rozumíme.“ Copak to jde, rozumět si nesprávně? Už pojem rozumět obsahuje kladnost. „Hlavní protagonista.“ Proč hlavní hlavní představitel? „Konečný výsledek.“ Výsledek je přece vždycky konečný. „Sláva vítězům, čest poraženým.“ Ať už se jedná o jednotlivce či skupinu, vítěz je vždycky jenom jeden. „Sám osobně.“ Nestačilo by osobně? „Drobný chlapeček, malý trpaslík, malinkaté kolečko.“ Proč? Vždyť už zdrobnělina chlapce nám říká, že moc nevyrostl a toť otázka, jestli je malinkaté kolečko opravdu menší než kolečko. Nemělo by.

Podobné případy: „Všechno a ještě mnohem víc.“ Když všechno, tak jak je možné, že to jde ještě víc? Expert na tuto paskvilózní hlášku je hurónský kecálek Václav Vydra z pořadu Prostřeno. „Pracuje na 110 procent.“ To opravdu jde? „Posledních 10 let už nic neberu.“ Jedná se o aktuálnost, nestačilo by proto pouhé sdělení, že 10 let už nic nebere? Sotva by tím myslel, že prostředních nebo úvodních 10 let. „Je to stoprocentní pravda.“ Ale copak může být pravda třeba 90procentní? „Udělal jsem si to sám svou vlastní rukou.“ Tady je skoro všechno zbytečné – sám, svou, vlastní a klidně i rukou, protože by bohatě stačilo: Udělal jsem se. J

Za hrůznosti typu: „předpřipravit, dovybavit, vyzjistit a dokonce dovyzjistit, zarezervovat,“ ale třeba se zamyslete i nad „předpremiérou,“ neobstojí ani tvrzení, že takhle se přece mluví. A co taková předehra, můžete namítnout. No, to klidně taky, ale zrovna ta v jednom určitém významu nezpochybnitelně zlidověla. J

Nejenom politická řeč: Ještě nedávno módní „pakliže, bedlivě a zabezpečit“ ustupuje, ale ono se zase objevila nepravda, neshoda a nedomluva, asi proto, aby se ujalo to, že se nejedná zas až tak o úplnou lež, totožnost a neporozumění? Tipuju, že už brzy se rozšíří neomyl, nemír a neválka. Opakovaná kontrola jako „rekontrola,“ to jsem už také zaslechl. A co když je něco „jedenkrát větší?“ Matematicky i správně vzato se jedná o totožnost, ale nepřemýšliví jedinci tím myslí dvojnásobek. A nesmyslnou větší nebo „menší polovinu,“ už také určitě jedl každý.

Kolovrátkové zbytečnosti: „Úplně docela, protože a poněvadž, fakticky a opravdu, jen a pouze, pravděpodobně asi, nejspíš asi.“ Řečníkovi, který opakuje dvě synonyma, anebo si dokonce protiřečí, např. „asi úplně zbytečně “ – tak buď asi zbytečně, nebo úplně zbytečně je správně, se pravděpodobně nedostává dalších slova, anebo si myslí, že je tím zajímavý, moderní. Upřímně řečeno, pořád lepší, než v každé větě používat „prostě, takže, de facto, nebo sprostá slova,“ což jednoznačně ukazuje na chabou slovní zásobu, nervozitu, omezenost, nebo všechno najednou.

„Všechno, všichni, stejně, pokaždé, určitě, pořád, nikdy, nikdo, vždycky:“ Užívávání těchto slov přebytečně bují. Když řeknete, že je horko a „všichni“ vyrazili k vodě, pravda to určitě není. Ale připouštím, že vím, co se tím chce říct. Ale proč nebýt přesný a neužívat slov jako: „mnozí, většina, často, někdo, asi, málo, pravděpodobně, nejspíš, hodně…?“ Jedná se o zadní vrátka, kterými se nic nepokazí.

Pozdravy typu: „Ahoj ahoj. Čau čau. Čauky a ahojky. Čus bus autobus. Dobrej!“ A od dospělých! Zatím slyším dobře, proto nepotřebuji pozdrav opakovat a taky už nejsem dítě! I tak podle nejtupějším oslovením zůstává: „Hele!“

V ordinaci rostu, když slyším: „Já na teploty netrpím a nikdy jsem nebyl nemocný, jenom vloni a  předloni možná taky…“ Když se nervózní studenti před komisí dozvídají: „Zkoušku z dospělosti jste udělali všichni, (následuje pomlka a radost všech nastopupených,) kromě…,“ řečníkovi bych nejradši jednu, dvě vlepil.

„Tamní a tamější.“ Jako by se druhého výrazu řečníci báli. „Upřímně a výjimečně“ – pozor na to!

Slovosled: To by bylo nejmíň na jeden blog, takže jenom jedna malá pomoc. Když napíšete delší větu a stylisticky se vám nepozdává, zkuste přehazovanou. Jak na to? Začněte podmětem a přísudkem vedle sebe, což ale nemusí být pokaždé optimální řešení, proto vylaďte větu tak, aby bylo poznat, na co chcete položit důraz. Výsledek by neměl být matoucí.

Kdybych si dělal poznámky, tak jako při čtení knih, když na ně píšu recenze, (a to víte, že tam nad slovními nepřesnostmi hodně kafrám,) byl by výčet slovních nesmyslů četnější. Ale jako ukázka, návod k zamyšlení, to snad postačí.

Vím, že se vývoji jazyka neubráníme, ale jde mi o to, aby se tomu dělo rozumným směrem, po logické linii a ne hampulácky a zpryzněně. Abychom o tom, co říkáme a píšeme, více přemýšleli, mluvili a psali co nejpřesněji. Ano, přiznám se, že někdy slyším: Martine, je zajímavé, že všichni to pochopili, jenom ty ne. Já nevím, ale když čtu nadpis: „Zkorumpovaní policisté objevili pašeráky drog, skončili za mřížemi,“ opravdu nevím, kdo šel sedět. (Ikdyž vězení by si nejspíš zasloužili všichni.) A o tom to právě je. Dokud bude i jen jeden pochybující, smysl věty není jasně formulován, je s ní něco špatně.