Co mám vryté v paměti

A to tak, že natrvalo. Snad každý má v sobě zatlučené něco, na co by si vzpomněl v noci po probuzení, během nejtvrdší kocoviny, na pokraji smrti, prostě kdykoli. Jedná se o pravdy i nesmysly, vzpomínky milé i nemilé, a překvapivě i naprosté zbytečnosti. S čím vyrukuju, se sotva někdo ztotožní, to spíš přidá něco podobného, nebo se v diskuzi svěří s něčím úplně jiným.

Začínám Sovětským svazem, 70. - 80. léta: Řeči o tom, že tam žijí jenom hodní lidé, proto tam nejsou nehody ani vraždy, nekrade se a brzy tam nastane doba, kdy budou lidé natolik uvědomělí, že v obchodech se nebude muset platit, protože každý si bude brát jenom to, co potřebuje, mě stíhá dodneška. Reagan a červené tlačítko – no, tak to je kapitola sama o sobě. Stačí aby se naštval a zmáčkl ho a už na nás letí rakety, za šest minut přiletí a bude po nás. Samozřejmě, že chvíli poté mačká rudé tlačítko Brežněv a s celým světem bude hotovo. Proč tomu nevěřit, když jsme se v novinách mohli dočíst, jak na východoněmecká pole bezcitní Američani záškodnicky shazují, zřejmě z neviditelných i jinak nedetekovatelných „práškovacích“ letadel, jejich lačné mandelinky bramborové.

Ze školy trochu jinak: Když jsou podmětem děti, píšeme v příčestí minulém ypsilon, protože děti jsou natvrdlé. Karakum a Kyzylkum – dvě vedle sebe ležící středoasijské pouště. Čína se rusky, (zajímavé, že se neříkalo sovětsky,) řekne Kitaj. Kiruna a Jeliváre ve Švédsku – těžba železné rudy. pH „vynalezl“ a definoval tamější pan Sorenssen s přehlasovacím „o,“ které doteď neumím klávesnicky napsat. Když vás během přecházení na zelený semafor zastihne červená ještě v první půlce přechodu, musíte se vrátit. A to okamžitě, protože paní učitelka má vždycky pravdu.

Košile se tři dny nenosí: Tak právě takováto věta posloužila jako usvědčují důkaz pro vyšetřovatele jednoho pionýrském časopisu, respektive v detektivním komiksu na zadní straně. Že by Ohníček? Toto neoddiskutovatelné tvrzení tak odhalilo pachatele, ale jak přesně, to si už nevzpomínám. No potěž pánbů, jestli stejné důkazy byly i skutečné. Nevím jak kdysi, ale přiznávám se, že já tři dny košili nosím. Z práce a do práce, takže to máme deset minut doma, patnáct v autě a pět minut v práci + zpět. To všechno krát tři, takže to vychází na tři hodiny – jsem to ale špindíra, co?

Líbila se mi Markéta, ale taťka o ní řekl, že má křivé nohy. Ta představa, že bych s ní chodil, přivedl ji domů a nedejbože si ji vzal a otci by se pořád nelíbily její nohy, pro mě byla nepředstavitelná. A proto: Rodiče, něco takového svým dětem už nikdy neříkejte! Současná Markéta je moc fajn a já se nikdy nezbavím pocitu, že jsem o hodně přišel. A nohy má křivé jenom malinko! Ale kdo by to teď už řešil, že jo?

Závěrečné titulky po filmu nebo po jakémkoli televizním pořadu: já je trpělivě četl a říkal si: To teda, ti jsou, to jsou borci, to já nikdy nedokážu. Byl jsem totiž přesvědčený, že kdokoli v novinách či v televizi viděný nebo napsaný, musí být chytrý člověk, samotný skvost socialismu! Teď už vím, že pod filmem je zvěčněný i ten poslední podržtaška a nejnemehlovatější přicmrnda, který sladil a přinášel televiznímu štábu kafe. Dost možná, že ještě špatně a rozlíval. 

Tak co, viděli jste se někde? Jsem hodně socialisticky i divně poznamenaný, myslíte si? Kdepak, snad jenom na první zdání, ikdyž  i mně bylo komunistické členství přislíbeno, když ve zlepšených studijních výsledcích ještě chvíli vytrvám. A jak to dopadlo? Jak nejlíp mohlo! Ten druhý ročník vysoké školy jsem opakoval – pro jistotu. :-)