A co takhle karanténa Prahy?

Když se dívám na republikovou koronavirovou mapu, nemůžu si pomoct, nevidím to jinak. Vždyť je tam asi polovina všech pozitivních, a na poměrně malém území – sen každé karantény. Zbytek je rozprsklý jinde, ponejvíce zase kolem  

hlavního města. 

Tempem, jakým vláda přitvrzuje, bych to viděl tak za týden. Jenomže to zpřísňování je podle mě ukvapené, nerozmyšlené, šito horkou jehlou. Vysvětlím na možných důsledcích.

Na jaře jsme chtěli odletět do Vietnamu, ale hned jak se v Číně narodil a začal kolem sebe šustit koronavirus, měl jsem tušení, že to nebude žádný mrzák, že to bude virus vlezlý, který nebude znát hranic, že se doširoka drze rozleze. Proslulé komunistické Číně jsem věřil potud, že problém světadílově ukočíruje, a místo Vietnamu jsme si na stejný termín zamluvili dovolenou poměrně daleko od epicentra, ve Španělsku.

Jenže chyba lávky, nouzový stav vlády nám ve čtvrtek tento záměr zhatil. Takže změna, rychle, rychle, honem, o nezakázané destinace bude jistě velký zájem, proto vyhledávám, kam letět můžeme. Během partnerské bitvy se do finále dostávaji Egypt a Maledivy, přičemž nakonec vyhrává borec ostrůvkovatější, malebnější, hmmm, dražší. Jenže ouha, za 20 hodin je zase jinak, let i pobyt musím rušit, protože ČR dostává domácí vězení. Obdobně překotnou změnu se dozvídají i pendleři, kteří můžou přeshraničně oběma směry nejdřív do vzdálenosti 50 km, chvíli poté změněno až na 100 km.

Tedy nejenom pro nás vskutku úžasné, super, grandiózní! Co pro jiného znamená den, to pro vládu, alias krizový štáb hodinu, takovou metelesku blesku rychlostí pracují. A národ výsledky jejich překotné činnosti vstřebávat sotva stíhá. Najednou takových změn, panečku!

Jak píšu, obyčejní občané dělají 70centimetrové kroky, krizový štáb, nespí, neodpočívá, za stejnou dobu uběhne desetinásobnou vzdálenost kroky mílovými. Mně z toho však vychází jediné: jejich neodpočatost, přepracovanost, nesoustředěnost, únava, proto ta ukvapenost, rychlá proměnlivost jejich nařízení.  

Ach jo, co mi to dalo úsilí uškudlit si v práci byť termínově neatraktivní 16denní dovolenou v kuse, a teď jsem se dočkal tohodle! Abyste mě správně pochopili, já jsem pro razantní řešení věcí, striktní rozhodnutí, leč ještě víc vítám nařízení logická a opodstatněná. Ale takhle přesně vypadá Kocourkov, a v něm ještě jako na houpačce. Vláda by měla být aspoň pětidenně nadčasová, tedy když už něco nařídí, tak si za tím stát, a ne to hned za necelý den změnit.

Bojím se tak toho, co přijde zítra, pozítří, další dny. Jestli bude takovým tempem pokračovat, tedy každý den svá rozhodnutí měnit a upravovat, obávám se chaosu, ke kterému spějeme. Snad nevyústí v den, kdy horečkový obličej nebo pouhé zakašlání bude povelem k eliminaci. To jsem zvědavý, jak a čím bych to dělal. Jsem praktický lékař, dřívějšího času druhý nejhorší voják v AČR :-)