Z některých normálních kamarádů se stali nejlepší

Začalo to těmi, co mi pomáhali v předškolním věku pást krávy prarodičů. Bylo to za druhé světové a my Němci na Chebsku a Karlovarsku byli EGERLANĎANÉ a tímto německým nářečím mluvili. Tenkrát jsem ještě Čecha nepotkal a také o 

 češtině jsem neměl ani zdání, že takový jazyk existuje. Možná by to bylo jiné, kdybych neutekl domů ze školky hned po odchodu maminky. Důvodem bylo, že mluvili mi neznámou řečí. Už mě do školky nikdy nedostali. Škoda, mohl jsem se česky naučit dřív.

Jelikož mi ve třech letech zůstal na věky táta někde před Moskvou, nahradil ho ve všem děda a ten byl tenkrát také můj nejlepší kamarád. Převyšoval ostatní tělesnou silou a také jako vypravěč. Byl mým prvním idolem. Snažil jsem se ho kopírovat ve všem, i tím, jak močí chlapi na strom a jak se střílí z loveckých zbraní dědy myslivce. Sbírku měl velikou.

V té době už mu padl první syn hned po mém tátovi. Ještě měl na frontě dva. Jeden z nich to odnesl těsně před koncem oné války, ten druhý se vrátil zraněný a stal se mým dalším kamarádem, a to o patnáct let mladším.

Druhý zleva Anton padl hned po mém tátovi. Zcela vpravo Karl před sestrou maminky Hildou. Máma mě ještě neměla. Vlevo Egon bratr těch stojících. Z války se vrátil s četnými zraněními. 

Anton byl vážný, psal ale povídky k popukání. Karl byl šprýmař a srandista, jeho povídky ale dokázaly rozplakat. Egon se po návratu ze zajetí v Anglii do Německa, kdy nás našel po dlouhé době přes ČERVENÝ KŘÍŽ, stal pro mě dalším kamarádem. Psal převážně vesele, ale také k pláči. Dokonce ve verších. Psaní zdědili bratři zřejmě po svém tátovi a já k tomu také trochu přičichl.

Děda se v době války upnul na mě, když jeho synové nebyli doma. Zasvěcoval mě co nejvíce do života, který mě bude čekat. Po válce, když zlost Čechoslováků vůči nám ještě vzrostla i mezi mládeži, byl jsem bit četnými skupinkami jako zasraný Germán a podobnými lichotkami. Nedalo to dědovi. Začal mě cvičit pro zesilování svalů a získání rychlosti. Dřepy, shyby, běh, přeskakování a boxování do pytle s pískem. Nakonec radou, že jako dospělý mě proti mládeži pomoct nemůže, tak až mě zase bude chtít napadnout nějaká tlupa, mám si vybrat toho kdo je vede a boxem ho zpracovat, ostatní dostanou strach. Vždy si udržet odstup boxem a ne zápasením, jsou větší a těžší, já mohu vyhrát jen rychlostí a pěstí (má první kniha se původně měla jmenovat Rváčem proti své vůli a ne Transfuze).

Hned po válce byla zemědělská usedlost v Jalovém Dvoře (mezi Loktem a K. Vary), prarodičům konfiskována a nás, dědu, mámu, její mladší sestru, přemístili do vystěhovaleckého táboru už bez babičky, ta tohle ponížení nepřežila (popsáno v Transfuzi).

Přeskočím dva roky, kdy si mámu vzal bratr (vrátil se z oné války díky tomu, když šlo do tuhého tak dělal mrtvého) jejího druhého muže po tátovi, který se z války také nevrátil. Byl otcem mé sestry Hildy. Díky tomuto sňatku jsme se všichni z lágru dostali do Falknova, krátce před jeho přejmenováním na Sokolov. A tady v ulici Generála Svobody, které se po staru říkalo Vídeň (Vieden) a rozprostírala se u "oprámů" a vybagrovaných vodních ploch, začala má další kamarádství a učení se češtiny.