Z mé první knihy Transfuze - 2005

Psáno v upomínku na moji maminku a Jirku Smutného zvaného "Lemra," který přišel o život při výkonu vojenské základní služby.  Předmluva Vážený čtenáři (nepíši VÁŽENÍ, neboť nevím, jestli to budou aspoň dva číst), zamysli se 

 (dovoluji si tykat, vím totiž, že už jsem mezitím KMET, jak ten čas letí). Kolik znáš prominentních DEVĚTATŘICÁTNÍKŮ? A co teprve kdybys věděl, kolik je nás ještě neznámých!

Po něžné revoluci nám byla darována svoboda a možnost stát se kapitalistou. Mnoho lidí toho využilo, ještě více ne! Šli jsme s odlišnými prostředky různými cestami.

V šedesáti jsme se dokonce někteří zbavili puberty, několik mále z nás si ji uchovává dodnes!

Jak jsme začínali, se lze dozvědět v tomto dílečku, v kterém tě, vážený čtenáři, občas trochu pozlobím. Je o životě některých devětatřicátníků – a těch okolo – od jejich nula věku.

Jak se takový ročník tvořil? Taktéž jako ostatní, to znamená i ten Tvůj! Rodiči a jinými snaživci jsme byli hněteni a formováni jako knedlík s těsta. Jestli se úspěch dostavil, se už rýsuje malinko v této knize. Kontrastuje v ní usmrkanství a mládí s přicházejícím stářím. Zdravá tělesná schránka s nemocnou, sportovní vlohy s nepohyblivostí, nezralost se zralostí, krutost války s prvními dny v míru. Je zde návod, jak s určitými nemocemi zatočit, jak se s nimi sblížit. Je zde vyobrazen tvrdý chleba učitelů, srůstání Čechoslováků se zbytkem egerlandských Němců. Jejich první rvačky po válce a hrdinství matky, která přes tvrdé rány osudu neztratila smysl pro humor.

Jsou zde líčeny dva roky prožité v internátu, kde kromě učení došlo k transfuzi české krve do německých těl, aniž si toho kdo z nás uvědomoval.

Devětatřicátníci, rok 2004 nám postupně přinesl pětašedeátku, někteří z nás už ji slaví tam nahoře. My ostatní se začínáme prodírat – každý s jinou zátěží – k sedmdesátce. Bude nás neustále ubýval, přijde doba, že nás spočítáte na prstech jedné ruky. Budeme ojedinělí veteráni, a to jednou čeká i mladé ročníky. Také Tebe!

Pokračování příště