"Večierka!" to zaječel na chodbě hlas svobodníka Junáska, který ještě nedávno takhle hlaholil na Slovensku na ovce svých rodičou. Teď má dozorčího roty a musí plnit vojenské příkazy. Už také vklouzla jeho hlava do našeho pokoje,
začal se dusit tím rychlým přechodem z normálního vzduchu do dosti něčím čpícím. Ten ho málem poslal do kolen. Heknul jen: „Čo to tu?!“ zalapal nazpět na chodbu po lepším vzduchu a připravil se na další vpád, uvědomil si, že jeho rozkazy musí být strohé, aby šetřil kyslík.
„Somáry zosranie, bola večierka, otvorte všade, alebo tu zomriete!“
„Sudruh svobodník, vojín Harry Valda má dotaz.“ Dusácí se Junásek zašveholil: „O čo ide, sudruh vojín?“
„Sudruh frajter, a pšóknut si možu?“
xx
Vojín Čipera, Matylda a politické školení mužstva
Vojín Čipera dostával každý čtvrtý den dopis od své dívky, s kterou už před vojnou žil jako muž a žena. Čipera krásný, černovlasý kluk, ss obličjem plným pih, které mu hodně sluší. Má také neustále trefné připomínky ke svému stavu tělesnému, duševnímu i zdravotnímu. Nic před námi nikdy neskrýval, byť to byla věc, která n aa něho vrhala horší obraz.
Dopis od své milované otvírá okamžitě po obdržení, a to kdekoliv a za přítomnosti kohokoliv. Prstem si do obálky navrtá dírku, trhne a povídá: „Tak co, Matyldo, copak mi zase píšeš? Vyhotřeli jsme, vykradli nás, bylo zemětřesení,spadlas do žumpy, uhodil do baráku blesk, okradli tě v konzumu, nedostalas měsíčky?“
Vylovil psaní z obálky a začal ho nahlas číst i komentovat: „Že se ti stejská? Co myslíš, jak se stejská mně po mejch holubech! Že si chceš koupit novou halenku? Hlavně kupuj holubům žrádlo! Jestli b byla hezčí halenka červená, anebo hnědá? Takovej problém já teda nemám, mám erár a sem oblečenej jako hastroš, buď ráda, že mě nevvidíš, raději ti nepošlu ani fotku, holubi by se mohli splašit. V noci že máš strach? Tak se, Matyldo, pořádně zamykej a spi se sekyrkou v ruce!“
Tak to šlo s každým psaním od Matyldy, z kterého pokaždé udělal kuličku, která skončila v odpadovém koši. Mám ale podezření, že ji tajně zase vytahoval a pečlivě uchovaal.
Na politickém školení mužstva položil poručík Hasák Čiperovi, po jeho zvláštním názoru ohledně kapitalismu a komunismu, otázku: „Čím jste v civilu?“
„No, no, no, normální člen eskadry...“
Když zahlédl nechápavý pohled důstojníka,dodal: „No, normálně jsem ve svazu holubářů a jinak k tomu ještě automehanik!“
xx
Nenáviděné půllitry
Při čištění a blýskání půllitrů si Harry vzdchl: „Jó Zátopek...“ a ostatní čističi bot, aniž zvedli hlavy, doplnili: „Už neboxuje, trhali mu mandle!“ a rozeřvali se jak malí kluci.
„A tohle se má, kamarádi, bléskat jako psé kolky, řéká frajter Bednařík,“ zahánakuje Harry a zevrubně sleduje své půllitry, jestli už jsou tak daleko. Také začal nahlas počítat cvoky na jejich podrážkách. Na jedné jich muselo být mimo patu 75, jinaak byl důvod k šikaně.
Večer před spaním jsou bažanti mazáky často postaveni do latě, musí převrátit své uniformy na ruby a běda, jestli se tam najde sebemenší vatička.
Harry strčil do svých nenáviděných převysokých bot obě ruce a začal imitovat pistolníka s namířenými bambitkami. Rozkročil nohy, postavil se zády k parádeplacu a spustil zastřeným, pomalým hlasem: „Do baru vstoupil muž ošlehán vlastními větry, po boku se mu nebezpečně houpaly dva těžké kýble s cementem, kromě váčků pod očima neměl dalších zavazadel. Dle proklatě odstávajících uší a silně zablácených bot, bylo možno poznat cizince. Cizinče, zahuhňal šerif, vaše kýble visí proklatě nízko, nechtěl bych vám žaludek provrtat olovem v ceně osmnácti liber, to jest cena jedné poštovní známky! Šerife, odvětil líně cizinec, vaše tvář mi připomíná špatně naškrobenou podprsenku, nechtěl bych vám žaludek vydláždit olovem, v ceně jednoho dolaru..., načež cizinec skočil na svého koně, který vesele ržál. Záhy k večeru odjel cizinec k potůčku, který tiše řval. A poté odjel na pole, kde pozoroval kukuřici...“ Recitátor se divil nulové odezvě, nemohl vědět, že za ním od začátku přednesu stojí poručík Hasák.
„Vojíne, tady nejsme na divokém divokém západě...!
„Rozkaz, soudruhu poručíku, tohle se ale událo na Teplicku!“ Odcházející důstojník jen zašveholil: „Ten člověk musí mít zase poslední slovo... ten mě jeddnou přivede do hrobu...“
Harry za ním tiše zanotoval: „Je n západ cesta dlouhá, pistole mi z kapsy čouhá...“
(Smutná poznámka. Harry a já si tu ještě lebedíme, Mirka Picku nám vzala nebesa, a Karel Čipera také už holubaří tam nahoře...)
