A byli jsme ve Falknově v roce 1947. Můj druhý otčím Arnošt dostal práci v Báňských stavbách jako malíř pokojů a lakýrník. Dostal od nich také byt v oné dlouhé ulici Generála Svobody. V domě pod námi už bydlela německá rodina.
Jejich syn Herbert Weiss byl v mém věku a stal se mým prvním kamarádem v tomto městě. Brzy jsem poznal další kluky kolem mého věku. Všichni oproti mně uměli česky protože chodili do školy na falknovský Šenvert.
Já tam začal po prvé v životě také chodit, a to do druhé třídy se zpožděním. Zatím jsem při našem nasazení z lágru na sezonní práce po různu v republice do zemědělství, v těch místech chodil vždy jen na několik dni do prvních tříd v pětitřídkách. Vlastně jsem tam vždy seděl jen jako posluchač, který nerozuměl ani slovo česky. U učitelů jsem byl přehlížen, jako ten Němec, který bude stejně odsunut do Německa. To byla také ta doba, kdy mě čeští spolužáci napadali jako toho fašistického hitlerovského GERMÁNKA.
V bydlišti u GENERÁLA LUDWIGA SVOBODY v roce 1947, jsem se měl stát opravdovým školákem na plný úvazek. Zatím byly prázdniny a já měl možnost poprvé přičichnout k češtině, v naší ulici byly nejen převážně německé děti, ale také české. Na ulici ty německé mluvili většinou už česky, když mezi nimi byly i ty děti české. Já pochytával slovíčko po slovíčku v češtině. V mé větě převažovala slova v egerlandštině a postupně je časem nahrazovala slova česká. Pomalu byla má věta půl na půl, postupně ta německá slova ubývala až časem byla věta jen ze slov českých.
Při příchodu do školy, jsem už dokázal s německým akcentem slušně odpovídat a rozumět učitelům.
V ulici byl mezi domy plácek jako fotbalové hřiště. Já jsem tenkrát o fotbale neměl ani potuchy a kluci byli mými učiteli. Hlavně Herbert Weiss (zemřel v roce 2020) to bral tak vážně, že při špatném počasí a odchodu rodičů do práce, mi dával kurzy v jejich bytě. Tam občas něco vzalo za své. Ještě že jsme neměli pravé kopačáky, ale jen dětské gumové míče.
Máma si hodně dopisovala s příbuznými a známými, kteří už byli odsunutí do Německa. Mezi nimi byla má babička, maminka mého táty, s rodinou jejího dalšího syna, který válku přežil. Jednoho dne od ní přišel další z mnoho balíčků. Obsahovaly potraviny a pochoutky. V tomto byla uzavřená sklenice se sádlem. V následujícím dopise babička psala, aby máma tu sklenici dala opatrně do horké vody. Objevila se československá tisíci koruna. To bylo na fotbalový míč pro mě. Máma jí totiž psala o mé zálibě a s čím tady kopeme. To bylo radosti na starém bělidle. Konečně jsme mohli hrát s pravým míčem.
Kousek od nás u řeky Ohře bylo fotbalové hřiště Baníku. Chodili jsme tam přes oplocení sledovat utkání. Odkoukal jsem od některých hráčů jejich styl a techniku hry a snažil jsem se to potom zkoušet při našich zápasech. Po večerech, kdy kluci už chodili domů, já si sám venku zdokonaloval techniku. Netrvalo dlouho a hrál jsem nejlépe z nich. Dědovo trénink se vyplatil i ve sportu. Byl jsem mrštný a rychlý.
Děda dostal malý byt naproti nám od města, zaměstnali ho jako metaře ve městě. Už nebylo tolik času se s dědou stýkat, také jsem byl neustále venku s ostatními. Hráli jsme si na vojáky, lezli v nedalekém lesíku po stromech a závodili, kdo se dřív po nich dostane z jednoho konce na druhý.
Na konci ulice jsme si ve vybagrovaném místě vybudovali nové fotbalové hřiště s pravými brankami. Začali k nám po čase chodit hrát kluci z jiných částí města. Byli to povětšinou Češi a Slováci. Tak vznikala nová přátelství a vylepšování mé češtiny. Nenávistná napadání přestala.
Otčím Arnošt (Ernst) byl pracovitý nejen v zaměstnání, ale i po práci. Jednak nám se sestrou Hildou přibyli ještě tři sourozenci, a pak jako malíř byl zaměstnán celou ulicí i jinde ve městě i po práci. Často měl bral také jako pomocníka. Obdivoval jsem, jak se dokázal přemisťovat na štaflích aniž slezl. Já jen natíral štětkou kam jsem dosáhl. Na konečné práce s válečkem už zůstal sám a já měl opět čas na kluky a kopanou.
