Učitel a žák po mnoha letech - pokračování

Chodil jsem k nim při každé návštěvě své maminky do Fučíkovky, která mi něco připomínala a je dnes přejmenovaná na ulici Jednoty. Paní Ludmila nás dva vždy obskakovala, abychom, jó, neztratili nit při našich debatách. Měla radost,

že její učitel má radost ze svého žáka a že si toho mají tolik co říct.

Otázky a odpovědi létaly jako pingpongové míčky, harmonie největšího stupně. Při odchodu mi pan učitel daroval knihu od Václava Havla – v němčině.

Až jednoho ošklivého dne tu paní Ludmila scházela. Pan Němec za ní docházel denně do sokolovské nemocnice. Zesmutněl, neustále na ni myslel, byl nešťastný.

„Víš, Horste, nemohu se na nic soustředit, chtěl bych toho tolik dodělat, i když jen do šuplíku, pro svůj klid.“

Další ránu mu zasadila smrt přítele z nejmilejších, malíře Zdeňka Machatky. Ten mu ilustroval jeho knihy. Daroval mi některé jeho kresby, největší radost mám z těch, na kterých pan Machatka zobrazil pana Němce formou karikatury.

Od té doby byla naše posezení velice smutná. Chápal jsem jeho stav, pra nás dva vždy obletovala, abychom, jó, neztratili nit při debatách. Měla radost, že její učitel možil jsem to se svou maminkou. Pan učitel měl mou mámu, tu prostou, pracovitou a veselou ženu, velice rád.

Před našim prvním setkáním jsem manželům poslal některé mé povídky, psané i natočené na audiokazetách.

V Sokolově dne 20. února 1989 byl na mou norimberskou adresu psán tento dopis:

Milý Horste!

Omlouvám se za pozdní odpověď na Tvůj dopis, dokončoval jsem v minulých týdnech román z období třicátých let. Jeho děj je situován na Tachovsko, kde jsem tehdy jako mladý učitel začínal. Poznámky k němu jsem si zaznamenával plných padesát let.

Z tvého dopisu i povídek jsem měl velkou radost, příjemně mě překvapily nejen stylem, ale i nečekaně kvalitním pravopisem. Je až nepochopitelný Tvůj krásný vztah k naší zemi a k našemu jazyku. Neznám dopodrovna důvody Tvého odchodu, jen lituji, žes tu nezůstal.

Také mě mrzí, že jsem se dřív o Tvých literárních láskách a ambicích nic nedověděl. Ztratil ses mi brzy poté, cos odešel z naší školy.

Povídky jsem pozorně přečetl. Máš mimořádný smysl pro drobnokresbu. Nic Ti neujde. Také, kde bereš čas?

Už loni jsem si z dopisu, který jsi po Vánocích poslal své hodné mamince, přečetl, co mi znovu připomínáš: Tu radost z české půlnoční mše, v kapli norimberského hradu, kde ses sešel s tolika přáteli.

Pověsti, které Ti maminka poslala, jsem napsal už v roce 1958. Nechtěl jsem, aby zmizely z povědomí obyvatel dnešního Sokolovska, aby je učily lásce a lepšímu vztahu k místům, kde žijí. Dřív nebyly ediční možnosti.

Vidím také, s jakou láskou píšeš o svých dcerách. Přál bych nejen Tobě, ale i jim život naplněný spokojeností, zdravím a radostnou pohodou.

Přijmi můj srdečný pozdrav.

Václav Němec

Odpovídal jsem pokud možno brzy, takový člověk, a k tomu narozený 5. 4. 1912, si to zasloužil.

Další jeho dopis byl psán 19. dubna 1989.

To ale zase až příště...

(Na fotce v perexu jsem vlevo nahoře v kšandách. Dole vlevo je holčička Hana, do té jsem byl zabouchlý. Bylo to mé první v životě.