Slunce a lidé už mají za sebou valnou část tohoto dne. Po dvoře statku se procházejí dvě slepice a jeden kohout, který občas vykonává svou povinnost. U mladé břízy vedle stodoly vykonávají s rozkročenýma nohama zase svou potřebu
děda Alois s vnukem Horstem. Děda mu je velkým vzorem, napodobuje ho a chtěl by se mu ve všem podobat.
„Ty, dědo, na mojí straně ten strom ale teď poroste pomaleji, z tebe to teče víc!“
„To nevadí, zejtra si strany vyměníme a ono se to vyrovná.“
„Proč říkají, že ses dědou stal mojí vinou?“
„To je, hochu, dlouhá historie, když se tak ale na tebe koukám, jsem vlastně rád, žes mě dědou udělal. Už jsi dneska byl u Palečka?“
„Byl, dneska mi v domečku nechal nějakou náplast, na co, dědo, náplast?“
„Asi si s ní máš zalepit pusu..., poď, vlez na kozlík, pojedem se podívat na ta vojenská auta.“
Oba se uvelebili na kozlíku, chlapec opratěmi dává dvěma silným hnědákům povel a kola bryčky se roztočí.
„Dědo, u bunkru na chvíli zastavím...“
„Proč, je snad nálet? Doufám, že už žádný nebude!“
„Chci se jen podívat, jestli je v bunkru dost jídla, kdyby nálet přece jen byl...“
„Seď na zadku, to je věcí našich ženských!“
Bryčka se nezastavuje, pohledy obou jsou namířeny směrem, kde se nalézá povizorní protiletecký kryt, vytvořený ze sklepa.
„ Dej Bůh, abychom ho pro tyto účely už nepotřebovali, stalo se toho už dost! Tvůj táta byl v český armádě, pak Češi kapitulovali...“
„Co, dědo, kapilovali Češi?“
„Ka-pi-tu-lo-vat!“
„Kapi..., to je dědo, ale opravdu pitomý slovo!“
„No a potom tvůj táta jako Němec musel narukovat k Hitlerovi...“
„O něm jsem slyšel, že tady měl velký stan, než odjel dál. Nějaký kluk tam prý šel s kozou, kterou mu chtěl prodat.“
„To je pravda, to byl kluk z Louček. Takovej malej gauner. Kozu ukradl! No ale to už všechno víš. Hitler druhý den pokračoval na Prahu. Taky víš, že tvůj táta padl v Rusku, když ti byly dva roky...“
„A taky, dědo, vím, že padl není jako když upadl..., táta neupad..., táta byl zastřelenej!“
„Panebože!“ vyrazil ze sebe tvrdě a nenávistně Alois. „Tvůj táta byl takovej veselej primovej chlapík, kvůli tý prokletý válce si ho vůbec nepoznal. Byls moc malej. Až ti jednou bude dvacet osum, vzpomeň si, že on v tomhle věku musel zemřít. Ta hnusná válka,“ zabručel Alois spíš pro sebe: „Mně vzala taky syna a další dva jsou nezvěstní!“ otáčí hlavu k vnukovi. „Tvůj otčím Hans je taky nezvěstný..., ani tvoje sestřička Hilda nezná a taky asi nepozná svýho tátu. Válka se chýlí ke konci a jen Bůh ví, co s námi Němci tady v Čechách bude..., tady jsme se narodili..., prrr, prrr!“ pomáhá vnukovi opratěmi zastavit koně. Skáče z kozlíku, následován vnukem.
Začínají si prohlížet odstavená vojenská auta. Na krátké obchůzce mezi nimi, kopíroval chlapec pohybem svého dědu, který teď dal na blatník jednoho z aut svou upracovanou ruku.
„Tohle odtáhneme! Je to pojízdná polní kuchyň. Postavíme to na dvůr a budeme v tom prasatům vařit brambory. Kdyby se nám povedlo kotel z toho auta vyndat, auto bychom sem odtáhli nazpátek...“
„Jo?“
„Víš ty vůbec, že začneš tenhle rok chodit do školy?“
„Dyť mi to říkáte furt, a já se taky těším! A víš ty zase vůbec, že než byl táta padlej, tak mi poslal školní tašku z prasete?“
„Z francouzskýho prasete, protože ve Francii tenkrát byl, než ho poslali do Ruska.“
Alois přivazuje silným provazem polní kuchyň k bryčce. Je sledován vnukem.
„A proč, dědo, nejede tohle auto samo? Proč ho musíme táhnout?“
„ Asi by to samo jelo, víš, ale přiznám se ti, já to neumím řídit.“
„Aha!“
Bryčka s polní kuchyní se dají do pohybu, chlapec sedí na kozlíku a vede opratěmi koně, děda zápolí s volantem. Pomalu se pohybují směrem ke statku...
Dodatek: Hovořili spolu egerlandsky, což není německý dialekt, nýbrž německé nářečí. Oba česky neuměli. Děda ale od Čechů odkoukal zajímavou věc, že pokud Čechovi se něco povede nebo dodělá, řekne TAK. Proto Alois občas říkal, TAK a egerlandsky dodal, říká Čech, když se vykadí...
Můj táta Fredy odsloužil vojnu v této uniformě, než ho oblékli do jiné a poslali ho proti SOVĚTŮM. U nich má také svůj poslední odpočinek.
Křtíme i druhou knihu v Praze. Můj nakladatel Jindra Kraus vydává i knihy Michala Dlouhého Četnické humoresky. Oba jsou velice pracovití, vydávají četnické čtení jako na běžicím pásu.
Tady mě Jindra, mezitím dobrý kamarád, určitě pomlouvá...
