Před hlavním stavením statku stojí babička Anna a její dcera Marie, matka Horsta. Ta ještě neví, že ve svých pětadvaceti je už podruhé válečnou vdovou. Druhá dcera Anny a Aloise, osmnáctiletá Hilda, si zrovna hraje s loveckým
psem Almou. U vchodu do budovy stojí kočárek, v kterém si spokojeně brblá dvouměsíční Hilda II, dcera Marie a zrovna nezvěstného Jana Uhla.
Alma se rozebíhá k blížícímu se konvoji a štěká na kozlík, radostně vrtíc ohonem. Poté začíná nespokojeně a výhružně štěkat na jí neznámou nestvůru, taženou bryčkou. Jenom ale do té doby, než za okénkem neznámého objektu objeví svého pána Aloise.
Polní kuchuň je odstavená pod lipou. Alois si po ukončení této akce mne spokojeně ruce. Jeho vnuk dělá to samé, jen ki tomu dodává: „Tak, řekl Čech, když se vykadil!“ a přejede svého dědu šibalským pohledem. Ten zrovna objíždí očima členy rodiny, než zakotví zrakem překvapeně u vnuka.
„Odkud to máš?“ ptá se špunta.
„Od tebe, dědo! Tys přece říkal, že každej Čech, když něco dodělá, řekne TAK!“
Děda tento špruch občas používá a jako teď vnuk, vyslovuje pouze slovo TAK v češtině, jinak je věta vyslovená egerlandským nářečím, které je i těžce srozumitelné spisovným Němcům.
Přihlížející ženy se rychle otáčí zády k těm dvěma, aby zakryly úsměv, který je na statku od počátku války stejně řídce slyšet. Do smíchu jim není, jen ten malý špunt je někdy schopen ho na jejich obličejích vyloudit.
„Tak,řekne Čech, i když se mu povede něco rozbít. Když se mu povede ukradnout kolečko, zase řekne: ja mam trakaš novej!“ vysvětloval děda dále. „A to je všechno, co čsky umím!“ ukončil děda Alois.
Babička Anna si láskyplně přitahuje vnuka k sobě a sčísne mu vlasy z čela.
„Děda si z tebe dělá srandičky, viď?“ Vnuk se z objetí okamžitě okamžitě vyškubne, tyhle něžnosti nemá rád. Na dědu si to přce taky nikdo nedovolí. Neumí si přestavit, že by si babička k sobě přimáčkla dědu. Ten by jí dal! To se přece dělá jen s miminama! Ani od mámy to nesnáší, a ještě aby ji pusinkoval, jak to maminkám dělají holky. Jo, to děda je jinej! Dá mi ránu do zad, přetahujeme a přetlačujeme se, vyhazuje mě vysoko do vzduch..., na klín si mu taky rád sedám, ale to jezdím na divokým koni, kterej mě každou chvíli shodí... jo děda, to je frajer! Ale co s ženskejma? Kdyby jim ale chtěl někdo ublížit – to bych mu dal!
Horst se opět připojuje k dědovi, který si začíná kroutit cigaretu. Podívá se tázavě na mámu, která mu okamžitě hrozí pěstí. Má svůj důvod, něco jí ohledně kouření měl slíbit. Ještě ale neslíbil!
Nyní nastává chvíle, kdy budu pokračovat s vyprávěním tak, jak jsem to viděl svýma dětskýma očima a slyšel dětskýma ušima.
Legrace je u nás na dvoře pořád nějaká, ale jen malinko! Nikdo se nesměje nahlas, jak ostatní lidi. Proto taky hlasitý smích nesnáším, hlavně ten na plnou hubu, jak říkal děda. Od tý doby, co strejdové Anton, Karel a Egon museli do války, se už tady nikdo nahlas nesmál. Pak padl v Rusku můj táta, po něm strejda Anton a od tý doby je tady slýšet jen kokrhat kohouta! Je pitomej a nerozumí tomu. Všichni, až na dědu, pořád brečely, ale ženský to tak asi dělají. Děda jen skřípal zubama. Taky všichni pořád pracují jako pominutí, prý aby zahnaly nějaké ošklivé myšlenky. Aby prej neměli čas na přemejšlšní, tomu tedy nerozumím vůbec! Máma s tetou Hildou tedy už ale zas někdy potichu zpívají, jen ale smutný písničky!
Egon vpravo. Teta Hilda chybí.
