Když jsme chalupu v roce 1992 koupili od Pražanů, byla v žalostném stavu. Nechtěli jsme nic opuštěného kvůli zlodějům. Materiál na přestavbu jsme museli vozit z Německa, stavebniny tenkrát doma ještě moc nefungovaly. Na dvou
autech se to podepsalo na jejich střechách při převozu těžších a delších věcí. Od pátku do neděle přijíždělo těch sto patnáct kilometrů na pomoc s přestavbou několik kamarádů ze Sokolova. Já jako neodborník na stavební práce jsem dělal nádeníka na ty hrubší úkony. Tady chci ukázat, co jsme vykouzlili ze staré barabizny, která měla na přístřešku sud. Tam Pražáci dolévali vodu ze studny, aby s ní mohli samospádem mýt nádobí a splachovat. Mým prvním úkolem bylo, prokopat rýhu od studny do garáže k čerpadlu pro potrubí, abychom mohli sud srazit ze střechy.
Makat jsme tam jezdili jen po práci na víkend, my dvě stě kilometrů jsme to měli o něco dál než Sokolováci.
Původně jsme tam chtěli dožít, ale chceme být nablízku dětem a vnoučatům na ZÁPADĚ. Sousedé vesničané, bylo nám s vámi moc fajn. Během těch mnoha let mnozí z vás také odešli - do NEBE. Naše přátelsrví ale nezanikne. Viděli jsme vyrůstat vaše děti s těmi našimi. Teď už mají vlastní rodiny. Jejich dětství jsem zaznamenával kamerou, aby jejich děti měly důkaz, že také jejich rodiče byli jednou dětmi. Milí vesničané, děkujeme vám za vaše přátelství!
