Skromný ranař

V roce 1966 do NSR z Československa legálně vysídlel Anton Gruber s rodinou. Boxoval za tehdy prvoligový Baník Sokolov v polotěžké váze. Byl v republice špičkou, někteří soupeři dokonce odmítli se proti němu v ringu postavit. 

 Obávali se jeho levého háku, který dokázal soupeře poslat i přes provazy. Ani v aktuálním profesionálním boxu jsem nic takového nespatřil.

Jediný Julius Torma, olympijský vítěz 1948, mistr Evropy 1949, pětinásobný mistr Maďarska (1941 až 1945) a desetinásobný mistr ČSR (1946 až 1955), si s Tondou Grubrem dokázal poradit. Dokázal ho vybodovat a uhýbat se jeho obávané levačce.

Jako předpubertální hoch, jsem chodil s partou stejně starých kamarádů do té tělocvičny si čichnout k boxu, mezi tyto borce. Hlavně jsme, my Němci, znali Grubra osobně. Běhali jsme s nimi mimo tělocvičnu a v ní směli boxovat do pytlů a mezi sebou. Měli z nás legraci a trpěli nás mezi sebou.

Kamarády to přestalo bavit, když nám umožnili si zaboxovat se starším klukem, který už tam chodil dlouhou dobu. Samozřejmě že nám to nandával. Já ale vydržel tam dál chodit a časem jsem dokázal tomu klukovi dělat rovnocenného soupeře. Vždyť jsem byl rváčem proti své vůli, když jsem se po válce jako Němec, musel bránit proti napadení starších českých kluků, jako ten svinský Germán.

1984, už jako emigrant, jsem jel poprvé na sraz Sokolovanů do partnerského města Sokolova Schwandorfu. Sjezd se konal každým rokem na podzim v sobotu a neděli. Byl jsem informován, že Gruber tam přijíždí každý rok. Tentokrát se ale neobjevil. Sjížděli se tam emigranti a odsunutí z celého Německa, co pocházeli ze Sokolovska i celého Karlovarska.

Od té doby jsem tam nejezdil. Optával jsem se na Grubra ale kdekoho. Prý bydlí někde u Ingolstadtu. V první knize Transfuze, píši mimo jiného o Gruberovi a oddíle boxu Baníku Sokolov.

V roce 2007 jsem se rozhodl jet zase na onen sraz, který se po NĚŽNÉ revoluci konal už jen každý druhý rok. Měl jsem štěstí, byl jsem nasměrován k první lavici v sále. Tam prý sedí Gruber se svou ženou. Jeden v lavici sedící mi ukázal ke dveřím k východu, tam stál Gruber s jiným párem. Pozdravil jsem, představil se, přes čtyřicet let jsem Tondu Grubra nevyděl. Mé jméno mu nic neříkalo, vzpomněl si ale na prcka, který se mezi nimi na trénincích motal.

Po svěření se mu, že můj druhý nevlastní otec se jmenoval Uhl, zbystřil: „Ernst Uhl, malíř pokojů?“ přitakal jsem a Tonda pokračoval: „Když jsem se vrátil do Falknova (Sokolova) ze zajetí a nevěděl, kde je zbytek mé rodiny, jestli ještě doma nebo už v Německu, byl jsem hladový a bez peněz. Musel jsem se hlásit na úřadě, stál jsem ve frontě u přepážky, když ke mně přistoupil Ernst Uhl a vtiskl mi do ruky pětikorunu...“ Při vyslovení pětikorunu se mu zasekl hlas, sevřely se mu hlasivky a do očí mu vytryskly slzy. Rukama mi naznačil omluvu a sáhl si na krk. Ten tvrdý chlap, kterého se soupeři obávali, se přede mnou rozplakal při vzpomínce na tuto událost. Byla to síla, která mě šokovala, jen jsem mu mlčky položil ruku na rameno. Ti u dveří se překvapeně zadívali na Tondu, nesledovali náš rozhovor a nevěděli tudíž, proč ten chlap jako skála, začal pojednou plakat.

Když se Tonda opět chytil, ještě třaslavým hlasem se mi omlouval a vytíral si slzy z očí těma rukama, které dávaly KO. Slzy toho ranaře mě docela vykolejily...

Gruber Antonín, ročník 1926, vypadal jako dobře zachovalý šedesátník i se svými osmi křížky a dvěma lety.

Z knihy, kde o něm píši, měl radost. Jen litoval, že ani tenkrát češtinu moc neovládal a teď už vůbec. Ale jeho padesátiletý syn umí česky mluvit a číst, bude muset tátovi z knihy překládat.

Milí čtenáři, chtěl jsem se s vámi s tímto silným zážitkem podělit...

Skromný boxerský ranař Tonda Gruber ročník 1926. POlotěžká váha kdysi prvoligového Baníku Sokolov.