Šikana od mazáků po odchodu důstojníků z kasáren

Se šikanou jsem se setkal poprvé v životě. Jsem vzteky bez sebe, že se musím krotit, abych někomu nenabouchal. V civilu bych neotálel, ale trestu na vojně bych se nevyhnul. Nasluhování jsem se chtěl vyhnout. Vojínu Čiperovi se

dařilo udržovat dobrou náladu mezi námi bažanty svou pihovatou tváří a poznámkami o kterých bylo nutno hodnou chvíli přemýšlet, kolikaprocentní pravdivý kořínek obsahují. Byly to gagy jako výbuchy šrapnelů. 

Byli to vždy stejní jedinci, kteří si na nás vymysleli buzerovací pochoutky, kterými bavili své mazáky spolubojovníky. 

"Bažanti, do dvou minut nástup na chodbu v nočních košilích, maskách a půllitrech na nohou!"

Už jsme dávno věděli, že nemáme jinou šanci než uposlechnout. V této parádě nás nechali pochodovat i hodinu po chodbě sem a tam, než je to přestalo bavit. Službu konající dozorčí roty, také mazák, se bavil také. Byli to ubožáci, kteří jednou v životě dostali možnost ponižovat, aniž jim hrozil výpreask. 

Trpěl jsem náramně a aspoň v duchu si představoval, jak je pěstí srážím k zemi. Později jsem některé mazáky získal, když mě technik praporu, kapitán Tech, nechal zavolat do místnosti, kde se konalo školení řidičů tanků mazáků. Už můj pozdrav "ZDAŘ BŮH" měl úspěch. Měl jsem přítomným vysvětlit, jako vyučený autoelektrikář, postup formování autobaterie a já začal zeširoka:

"Jelikož je nová baterka suchá a nenalitá elektrolytem, kopeme do ní tak dlouho,ze všech stran až získáme požadovanou formu..." To je sice rozesmálo, ale ing. kapitán pronesl, abych nechal legraci stranou. Tak jsem musel s pravdou ven. Řidiči tanků mi začali tajně tykat, což bylo zakázané.

xx

Mirek Picka, náš dvorní holič.

Šel jsem po chodbě  s vojínem Mirkem Pickou, také Sokolovanem. Už mi říkal, že jeho starší bratr Jirka je od osmnácti let neustále zavřený. Prý nenávidí esenbáky, protože ho při potkání šikanují. Neprávem na něj svalují trestné činy všeho druhu. Jirka, když ještě na svobodě potkal i neznámé policajty, okamžitě se do nich pustil ústně i ručně, jak je nenáviděl. Mirka jsem ze Sokolova neznal, ale na vojně jsme se stali velkými kamarády.

Proti nám jdoucí velitel praporu po chodbě, major s přezdívkou Spejbl, mě upozornil, po našem pozdravu, že bych se měl nechat opět trochu přistřihnout. Můj: "Rozkaz!" ho uspokojil. Mirek mi navrhl, že to zařídí on, doma se prý navzájem střihají. Jako pětičlenná rodina se tím dalo dost ušetřit. Naši početnou rodinu zase chodil jednou měsíčně střihat soused Spahn. Že jsme s Mirkem oba z pěti dětí, nás spojilo ještě víc. 

Na pokoji mě Mirek posadil obráceně na židli a upravil si žiletku. Začal nejdříve hřebenem a nůžkami, v tu ránu bylo kolem nás pplno dalších zájemců. Kuřák Mirek měl hned co koujřit. Stal se mým dvorním holičem po celý vojenský čas. Mirek v té době neměl tušení, že Čipera, kterého zrovna také střihal, se narodil v německém Moersu u Duisburku, nedaleko míst, kde se Mirek narodil rok před Čiperou. Ti dva se znají z Lomnice u Sokolova. Karel Čipera, ať je zrovna čekatelem na střihání, nebo střihaným, tak pusu nezavře. Mirkovi jen vadilo, že své řečičky doprovází i mimicky. Škubání hlavou holičům práci neusnadňuje a trvá dvakrát tak dlouho. Na vojně ale voják nikam nepospíchá, pokud není zrovna honěn mazákem...