Sokolovské nádraží bylo plné rekrutů, z devadesátidevíti procent sťatých, jak zákon káže. Byl podzim 1958 a zvláštní vlak připraven k odjezdu do všech koutů Československé republiky. Rodiče pomáhali svým synům do vlaku, matky
pláčou. Otcové byli hrdi. Rekruti podnapile řvali a snažili se zpívat z otevřených oken. Na ty, kteří měli děvče, byla tato plačtivě přisátá na své budoucí obránce vlasti a v dušičce každá většinou pochybuje, že ten její tam bude věrný. Ale ani většina chlapců v to nevěří u svých holek. Základní vojenská služba je tou největší zkouškou pevnosti vztahu - hin se hukáže.
Z okna vagonu někdo nahlas křikl ochraptělým hlasem: "Ahoj volové, ahoj Sokolováci a sokolovské kočky... za dva roky se vrátím a pak to roztočíme..." Cinkaly lahve, skleničky a řinčelo sklo, když se vlak dal do pohybu s těmi, co jeli plnit svou vojenskou povinnost.
Nástup k pluku a vítání mašinkami na střihání vlasů.
Jistý pluk ve Znojmě (vojenské tajemství) nás přivítal velkým nápisem na bráně: Vítáme vás. Z druhé strany po překročení vojenského prahu jsme si mohli domyslet nápis: Už vás máme, bažanti!
Ještě stále byla legrace, vyměňujeme si mezi sebou uniformy pracovní, bojové i vycházkové. Také kožené půllitry (nemají s pivem nic společného), s cvočkama, jsou vyšlápnuté jinou, možná i jinýma nohama našich předchůdců. Onuce jsme drželi v ruce poprvé, ještě je naučí je vázat. Stále z toho máme prču, jen počkejte, hošánci, po přísaze, projde občas mezi zoubky mazáků. Ti jsou povinni naučit nás z nevzhledného štrozoku, úhledný, hranatý. Také nám předvádějí, jak se skládá khaki prádlo a oblečení do komínku. Vše musí být jako když střelí, jsme přece na vojně! Budeme se to učit se zaleenýma očima. Může být poiplach v noci, nálet v noci anebo v noci dostanou kapitalisti chuť na naše skalpy. Ještě je máme huňaté, už ale přichází doba, že indiáni z nás nebudou mít radost.
Po rotách jsme hnáni k místnosti, kde šest holičů škube bažantům okrasy a dělá paseku na jejich hlavách. Dostal jsem nápad a vzal k nim s sebou kytaru, možná jejich mašinky si oblíbí mé veselé texty k popukání, možná opravdu puknou.
"Á, vojáček nám hoši něco zapěje," zaradoval se jeden vlasožrout. Přistrčil mi ke zdi židli a já začal pět jako o život. Úspěch jsem měl takový, že na řadu mě vzali jako posledního, i strojek se m,nou měl soucit a nevylepal mě jako ty ostatní, prý ale mohu mít problém s veliteli a mazáky. Má gibsonka tedy zaznamenala aspoň částečný úspěch, pak skončila ve skladu, jako i ostatní hudební nástroje, u desátníka s plánovanou hodností rotného, který sám za zavřenými dveřmi tajně mučil svůj klarinet. Hrál za plukovní kapelu a měl tudíž vyhráno. Nám místo hudebních nástrojů, naučí držet zbraně...
