Ještě, než šel Harry dolovat uhlí na Ostravsko, k nám na tankový prapor přišel jakýsi desátník od pěšáků. Našel si náš trojlístek. Prý má v sobotu narozeniny máma jeho holky někde v gránickém údolí, a že by chtěl, abychom tam
přišli s kytarou a trochu dělali srandu pro oslavenkyni, jídla prý bude hojně. To jídlo nás napružilo. Jediný problém pro nás byl, budeme si muset poprvé nechat opuštění kasáren dát potvrdit do vycházkové knížky, a to je nutný návrat do dvaadvaceti hodin.
V sobotu se pro nás stavěl kolem patnácté hodiny pěšácký desátník. Před hlavní branou na nás čekala jeho holka a my žasli. Desátník nebyl nějak povedený výtvor přírody, ale tohle si nezasloužil. Holčina měla obličej hodně podobný jako čumák psa buldoka.
U dveří domu nás vítala máma oné dívenky a měla ten samý čumáček. Nehnuli jsme ale brvou a usadili se u stolu plného chlebíčky. Máma buldočka začala nosit řízky a bramborový salát, pomáhala jí s tím i dcera. Pokaždé když zmizely v kuchyni, cpali jsme do sebe chlebíčky a do otvoru kytary řízky. Ta sice měla poté trochu divný zvuk, když Harry po nadlábnutí se s ní začal koncertovat. Zábava se rozjela hlavně díky našim spokojeným žaludkům. Buldočky byly viditelně spokojené i desátník. Ten nás po půl desáté upozornil, že bychom měli myslet na návrat do kasáren, že to tak nějak do dvaadvaceti hodin zvládneme, pokud to vezmeme zrychleným přesunem. On že má propustku ještě do neděle. Zlaté časy chození z kasáren načerno. Nechtěli jsme mít průšvih a před startem si ještě tajně nacpali do kapes nenápadně řízky.
Dali jsme se do běhu, s Mirkem nám v tom nemohly zabránit ani plné bachory. Horší to měl netrénovaný Harry. Už kousek za obydlím buldoček, buldoka jsme tam neviděli, začal Harry funět a ztrácel rychlost. S Mirkem jsme ho z každé strany chňapli za flígr a jen tak tak jsme stihli dorazit před hlavní bránu. Tam jsme na překvapenou službu u brány vyhrkli, že nás honili dělostřelci z jiného pluku.
xxx
Poslední den na vojně jsem se ráno vracel od holky směr kasárna. Proti mně se rojili kamarádi z vojny už v civilu. Z legrace mi salutovali a ptali se, kampak vojáčku, kampak? Byl jsem poslední, který si přišel pro civil. Objevil se velitel praporu major Vojtěch a zeptal se, jestli na vojně nechci náhodou zůstat, když si jdu tak pozdě pro civil. Pak si mě vzal stranou a mezi čtyřma očima mi až otcovsky řekl:
„Věděli jsme, že s Pickou a Valdou chodíte ven bez potvrzené vycházkové knížky a že se většinou vracíte do kasáren až ráno před příchodem důstojníků, ale nikdy jste nebyli chycení jak venku, tak při návratu. Vy tři jste byli dobří vojáci, ač jste měl plánovanou hodnost staršiny jako tankový mechanik, tak odcházíte tak jako ti dva do civilu bez hodnosti a také bez odznaku vzorného vojáka. Přitom vím, pokud by šlo do tuhého, bylo by na vás větší spolehnutí než na ty s frčkami na ramenou a s odznakem vzorného vojáka. Přeji vám úspěch a štěstí v civilu!“ poklepal mě na rameno jako tehdy, když jsem seděl na pařezu s kytarou a zpíval na poslední cestu kamarádovi, který zemřel při brodění v tanku.
Teď rovnou přeskočím dva měsíce.
V dílnách ČSAD v Sokolově se z amplionu ozvalo, že se mám dostavit na vrátnici, čeká tam na mě návštěva. A kdo se tam už z dálky na mě křenil? Nikdo jiný než Harry, který měl vlastně rubat uhlí na DOLE KLEMENTA GOTTWALDA v Horní Suché na Ostravsku.
„Ty vole, co tady děláš?“
„Přijel jsem vlakem, šel jsem na policii, řekl tvoje jméno a že tě hledám. Nechtěli mi dát informaci. Až když jsem řek, že jsme spolu byli na vojně, tak mi dali tvou adresu do Dolního Rychnova. Tam nebyl nikdo doma, ale ňákej soused mi řek, že děláš na ČSAD. Tak jsem sem vyrazil šourem, peníze mi už totiž došly, vždyť víš, že se u mě nezdrží nikdy dlouho a teď mám žízeň jako kráva…“
Do konce směny jsem měl ještě dvě hodiny, zalovil jsem po kapsách a všechny nalezené peníze v nich jsem podal Harrymu. Z ČSAD se zrovna chystal vyjet řidič s prázdným autobusem. Zastavil jsem ho, když mi řekl, že jede na zastávku na Staré náměstí, strčil jsem mu dovnitř Harryho, aby ho vzal s sebou. Harrymu jsem poradil, aby na mě počkal v restauraci Koruna na rohu u kostela.
Z ČSAD na kraji Sokolova je to kus cesty do města a žíznivý Harry by měl určitě těžkosti se tam doplácat, když cestou není žádná hospoda.
Za dvě hodiny mě už na onom rohu před restaurací čekal Harry, byl celý bílý od omítky. Když mu peníze došly, opravdu jich nebylo moc, co jsem vyhrabal z kapes, tak si prý všiml kostela a že by tam prý mohly být varhany. Hlavní dveře sice byly otevřené, ale na varhany se mohl dostat jen pracně po zdolání zdi. Prý si tam jen nějakou chvíli hrál různé šlágry, když se objevil chlap, asi kostelník, a vyhodil ho z kostela.
A tak se Harry od Teplic objevil v Sokolově až z Ostravy. O jeho pouti příště.
A to, u rybníčku Rychnovák. Koupat se tam chodili jak Rychnováci tak Sokolováci. Před vojnou jsem tam bavil pomoci kytary, teď převzal žezlo Harry. Měl jsem tu výhodu, že se k mému zpěvu přidával dvojhlasem, ať jsem nasadil v kterékoliv tónině. Pokud mi to ujelo na falešnou kolej, dokázal výhybkou navrátit správný směr. Netrvalo dlouho a Harry se stal známý u mladých v širokém okolí. I když nedokázal zatlouct hřebík, tak jak to je u většiny nadaných umělců.
Foto k perexu. S Mirkem Pickou hlídáme muniční sklad v lese za Znojmem. I tankisté museli chodit do stráže...
