Nejsmutnější byla má předposlední návštěva začátkem roku 2000. Můj PAN UČITEL bez své ženy chřadnul. Otvíral mi dveře na chodbu velice pomalu a vrhl svému žákovi v ústrety tak smutný pohled, až jsem se lekl. Stáli jsme v chodbě
jeho bytu a on začal líčit, jak tady upadl. Zřejmě se mu zatočila hlava a narazil na dlažbu. Z bezvědomí se probral uprostřed noci, neví, jak dlouho na zemi ležel.
Povedlo se mu propracovat se k telefonu a zavolat dceři Janě, která se o něj postarala.
Zavedl jsem starého pána do jeho obývací místnosti a usadil do křesla. Jen kroutil hlavou a nic neříkal. Dal jsem mou ruku na jeho a on svou druhou položil pomalu navrch mé.
Začal jsem mu pokládat jednoduché otázky, abych ho trochu rozproudil, ale pingpong se nekonal. Neznatelně zvedl hlavu.
„Víš, Horste, chtěl jsem vždy být poctivý komunista, v roce 1968 na mě chtěli, abych napsal o srpnových událostech. Když jsem to přinesl do redakce, chtěli, abych to přepracoval, tohle přece nemohou dát do novin. Abych tomu prý dal jinou, socialistickou podobu. Řekl jsem, že nemám co předělávat, mé líčení srpnových dnů je pravdivé. Zažil jsem to přece na vlastní oči...“
Pan učitel mluvil pomalu, dělal dlouhé přestávky a často kroutil svou osmdesátiosmiletou hlavou, která nechápala svět.
„Netrvalo dlouho, když mě vyloučili ze strany a odňali funkci kronikáře města Sokolova. Byl jsem a ještě stále jsem z toho smutný.“
Začal jsem mu vyprávět o svých známých, doktorce Rousové – Zvěřinové, Františku Pickovi, kteří chtějí a zůstávají i v dnešní době poctivými komunisty. Jaké problémy a nepříjemnosti mívali za totality na stranických schůzích! Stáli za svými stanovisky lží, ale časem raději mlčeli aa byli umlčováni.
Říkal jsem pan u Václavovi o mých jiných dobrých kamarádech, kteří byli mezi čtyřma očima stejného názoru jako já, ale na schůzích říkali opak. Později, když jsme na sebe měli náhodou narazit ve městě, tak udělali raději oblouk, aby s takovým rebelem nebyli viděni pospolu. Tím naše přátelství skončilo.
Pan učitel byl smutný i z toho, že mu ubývá sil k dokončení tolika prací. Byl snad jediným člověkem na světě, kterého jsem si netroufal rozveselit nějakým špruchem. Ne, tenhle člověk je z jiného těsta! Aspoň jsem se tedy pokusil udělat vír v jeho mozku touto vzpomínkou.
Mamky pes Max ji chodil po její smrti měsíc, několikrát denně, na rychnovskou poštu hledat. Na svých obchůzkách ho máma brávala i tam a Max, když ji doma nemohl najít, si řekl: Panička bude na poště!
Na pohřeb jí přijela její sestra Hilda z Německa. Max, když zaslechl její hlas, začal na ni radostně vyskakovat, viděl v ní svou paničku v trochu jiné podobě.
„Proto mám, pane učiteli, rád pejsky! A teď vám řeknu poslední světský žert mé maminky, který udělala už jako nebožtík. Má sestra Hilda II. Dostala vyrozumění od správy hřbitova, aby se dostavila vyřídit formality, že mámin náhrobní kámen je hotov a zabudován i s náhrobní deskou. V kanceláři řekli sestře a jejímu muži Mírovi, aby se šli nejdříve podívat, jak se jim to líbí. Oba pak stáli u toho hrobu a mnuli si oči, kterým nechtěli věřit, co vidí. Žádný náhrobní kámen s tabulí nespatřili, ať si mnuli oči sebevíc. Vrátili se do kanceláře, tam jim ale tvrdili, že se museli přehlédnout, určitě byli u jiného hrobu. Osobně že na to pracovník dohlédl, jen ať se jdou podívat pořádně. Ti dva stáli opět u nového bydliště naší maminky, dívali se jeden na druhého a kroutili přitom hlavami. Mám a byla stále ještě bezejmenná.“
„Hele,“ řekl Mirek, „dem se podívat po hřbitově, jestli to nedali jinam!“
Po hodinové procházce po hřbitově našli máminu jmenovku i s kamenem na úplně jiném a čerstvém hrobu nějakého pána.
„Pane učiteli, já osobně jsem pevného přesvědčení, že to byl jeden ze žertů maminky. Zblbla zaměstnance hřbitova tak, že ten náhrobek s deskou dali jinam,“ teď se konečně teprve na tváři pana učitele objevil neznatelný úsměv. Byl jsem nadmíru spokojen.
„Také je možné, že nechtěla být sama a nastěhovala se k tomu pánovi. Co my víme, jestli nebožtíci nejsou propojeni podzemní chodbou...
Příště ukončení
