Když jsem v emigraci, v roce 1987, chtěl svůj první rukopis dostat na veřejnost, napadlo mě, že by mi mohl poradit ve Vídni od domova odříznutý Pavel Landovský.
Navázal jsem s ním kontakt pomocí drátů. Představil jsem se jako Kocour, abych ho svým německým jménem nevyplašil.
„Kocour, Kocour,“ zadumal nahlas, „člověče, já tě musím znát z Prahy, to je ale let…“
„Já jsem, Pavle, ze Sokolova… politická píseň… tam jsem tě neviděl nikdy vystupovat ani nastupovat do autobusu…“
„No počkej, nedělej si prdel, já bych tě měl znát z divadla…“
„Pavle, v divadle jsem seděl vždycky jenom jako divák… mám ale jinou prosbu“ a začal jsem mu vysvětlovat, proč volám.
„No hele, já znám na Západě plno lidí, rukopis na knížku říkáš… a odkud vůbec voláš?“ Po mé odpovědi se zděsil: „Z Norimberka, z Norimberka… Ježíši, to ti, člověče, bude stát telefon majlant… už zuřivě přemejšlím…, koho jen bych ti poradil. Víš, oni to sou většinou kurvy slibotechnický, mám u takových rozházený mnou nakecaný kazety po celý Evropě, že prej z toho něco udělaj, a ticho po pěšině. Ani kazety už mi neposlali, hajzlové, nazpátek. Prachsprostě mi je ukradli… na to majzla! Jé, to tě bude stát prachů, ty se nedoplatíš…“
„To je dobrý, Pavle, já sem vykrad banku…“
„Tak to jo, hele, mně už se kouří z mozku…, ale teď mě něco konečně napadlo. Na všecky se vyser, sou to hajzlové, pošli to přímo do Kanady Škvoreckýmu, to je rovnej chlap. Já tady, do prdele, musím někde mít jeho adresu…, ale kde jen mám ten zasranej notes?“ Bylo slyšet, jak volá ženské jméno a ptá se na notes. Samozřejmě že dáma o úkrytu notýsku věděla a už jsem slyšel Pavla, jak hledá. „Eš,eš, š,š,š, už to mám,“ vykřikl radostně, „jé, ty se nedoplatíš… vlastně si vykrad banku… piš, budu ti to slabikovat, v tý zasraný angličtině se všechno čte jinak, než se píše… jó, zlatá čeština…“
S poděkováním přáním štěstí v životě jsem se rozloučil a Pavel ještě zabrumlal: „Tak ty, Kocoure, kradeš… asi bych měl začít taky, přeju ti, hochu, úspěch a měj se fajn…, ale stejně si budu celej den ještě lámat palici, odkud tě znám…
Půl roku nato mi oznamoval krajanský leták, že Pavel Landovský bude mít v Mnichově besedu ohledně své čerstvé knihy… Tak se dočkal, myslel jsem, a přál mu to. Moje rukopisy už letěly mezitím do Kanady.
Do Mnichova jsem vyrazil s dcerami Ivou a Petrou, zůstaly u mě za hranicemi v roce 1985. S námi jeli také jejich kluci, bratislavský Dan a pražský Šimon. V malé sportovní Hondě CRX byli ti dva čahouni stočení jako krajty tygrovité. Ale emigrant musí něco vydržet.
V narvaném sále restaurace Haidhauser Bürgersaal to šumělo, pro nás už nezvyklou, davovou češtinou. Letěla slova, že Lajdák je vedle v hospodě u stolu se Štěpánkem, Přenosilovou a dalšími. Koupil jsem oslavovanou knihu a vyrazil s ní ke stolu, kde to nejvíc vřelo. Nahlas jsem pozdravil a představil se jako Kocour. Pavel na mě ukázal rukou a křikl: „Přátelé, to je von, Štěpánku, ty přece musíš znát Kocoura…“
„No, Pavle, já kocoura znám, ale ten můj vypadá o malinko jinak než tady ten tvůj…“
Všichni si mě začali prohlížet a Ivona Přenosilová zakroutila hlavou. „Pánové, ten můj tedy vypadá taky zcela jinak než tenhle…“ Jejich stůl se rozbouřil pravým ČESKOSLOVENSKÝM emigrantským smíchem.
Poprosil jsem autora o podpis a odmítl si ale mezi ně přisednout, že jsem měl před chvíli česnečku.
„Pavle, dav na tebe čeká toužebně vedle v plným sále…“
„Jo, toužebně na tebe čekají, Pavle, tak to budeš muset jít,“ pronesl Štěpánek závistivě nafilmovanou intonací.
„Norimberk, Norimberk… a eště kradeš, Kocoure? A jak to dopadlo se Škvoreckým?“
„Čekám, Pavle, na odpověď…“
„To už je tolik hodin? Máte někdo cibule? Budu se muset přemístit vedle,“ zamumlal Landovský, já si vyhrnul rukáv na levé ruce, abych mu před odchodem ještě oznámil přesný čas, ale mé zápěstí zelo prázdnotou. A takové to byly drahé hodinky od dcer k narozeninám… musely mi v té tlačenici sjet. Přenosilová mi je přece neukradla. Ještě jsem chvíli bloudil očima po podlaze, ale Pavel už nahlas zdravil z pódia své krajany…
Ani ve snu tenkrát nikoho nenapadlo, že komunismus má na kahánku, že sem, my emigranti z celé Evropy, už nebudeme muset jezdit na členy Semaforu Miloslava Šimka, Jirku Krampola, Zuzanu Buriánovou a Josefa Fouska. Ani na Ivana Mládka a hladově jim od úst odtrhávat každé české slovíčko.
Tady chci upozornit osoby, o kterých budu psát pravdu teď i později jejich pravá jména, že mě mohou za mé výroky klidně udat. Počítám s tím a nebojím se toho, vím totiž, že české soudy jsou tak pomalé, že než na mě přijde řada, budu se smíchy otáčet v rakvi.
