Po mé emigraci 1982 jsem to měl k Egonovi už jen 300 kilometrů. Každé jeho narozeniny jsme k němu vyráželi s plně obsazeným autem, často tam jezdila s rodinou i má dcera Iva a brácha Harald, když i oni byli byli na této straně
hranic. Egona a jeho družnou povahu jsme milovali.
Mimo tuto dobu jsme si s Egonem často telefonovali. V červnu 2003 jako každý týden opět. Žije v něm nadále má maminka i děda Alois v kombinaci. Mohl jsem ho přes dráty přivést na jiné myšlenky. Už devět let je uvázán doma, pečuje o svou demencí a Alzheimerem onemocnělou ženu. Změnilo ho to, ale jen do té doby, než se mu někdo objeví nebo zavolá. Netrvá proto dlouho a naše sluchátka se rozžhaví. Začal tím, že už toho má po krk a ani by se nezlobil, kdyby si pro něho přišla.
„Na tebe má moc tupou kosu, kamaráde, a také jí vadí ten česnekový závan, když otevřeš klapačku!“
On zase, jestli prý si nevzpomínám, kde v Čechách mohl před lety vidět ten krásný urnový háj, kde jsou ta skleněná šoupací okénka. Vejde se tam jen urna, fotka a pár kytek. V Německu chtějí samý mramor, který je drahý.
„Hele, to mají v Sokolově určitě a jinde možná taky. Je tam dokonce víc řad nad sebou. Mám protekční možnosti, třeba bys za tím sklem mohl bejt i za živa. Vyprávět nebožtíkům své trháky a vypudit je tím z konečného trvalého bydliště. Hřbitovy začínají být těsné, už se uvažuje o dvoupatrových a podzemních hrobech v podobě garáží. Dokonce kompostování nebožtíků prý bude budoucnost, ušetří se za elektriku při kremaci. Dám ti ale lepší a levnější tip!“ A začal jsem mu vyprávět o možnosti nechat se sežrat žralokem. Někdo s příbuzných tě k moři odveze, nebo taxikář. Ale zcela zadarmo bych tě mohl spálit v krbu na chalupě. V zimě bych popel bez tvého vědomí použil jako posyp na náledí… Konečně se ozval ten jeho nádherný dřívější nádherný a hlasitý smích. Pokaždé když si voláme, se takto popichujeme a on se probere. Někdy to tedy dá fušku a trvá to, jindy začne sám s nějakým veselým zážitkem z minulosti.
Probereme, co se dá, v úvodu ale většinou náš aktuální zdravotní stav, kterému může i prospět nutný úprk na trůn při běhavce.
Naše telefonáty většinou končí smíchem nás obou a přáním si navzájem různého, jako dobrého zdraví, bezporuchového auta, dobrých sousedů, další dny bez zemětřesení, povodní a válek…
