Náboženství a svatá pěna

(Když počítače ještě neexistovaly, ale vysílačky ano). My, římští katolíci, měli ve škole náboženství. Objevila se směšně nahrblá postava celá v černém, představila se jako Čakrt.

Kleklo si to a společně s ním jsme se museli modlit, my oproti němu vestoje. Po ukončení modlitby se to začalo procházet mezi lavicemi, vyprávět nám o bibli, a když se někdo uchichtl, dostal facku jako kráva.

Pobožný muž si sedl a vyprávěl dále. Bylo nám nápadné, že mu přitom tečou sliny z úst. U pusy se mu dokonce objevovala pěna. Na hodinu náboženství jsme se proto vždycky ukrutně těšili.

Jednou po této hodině jako kdyby vybuchla bomba. Spolužačka Alexa nám totiž oznámila, že vykonavatel mše v klášteře, páter Ondřej, byl zatčen coby západní špión. Vysílačkou prý oznamoval imperialistům, co se děje v našem městě Sokolově (Tento název dostalo v roce 1947. Z Falkenau an der Eger, udělali komunisté nejdříve provizorně Falknov a poté Sokolov).

Zpět k Alexe. Ukončila své oznámení o špiónovi svou další poznámkou: „Za kopečkama teď určitě i vědí, jaký máme špatný známky z náboženství.“

Úryvek z mé první knihy, v které líčím co si pamatuji z dětství.