Palečkův domeček, před kterým stojí velká dřevěná lavice, je ohrožen. Křovisky se k němu opatrně plíží šestiletý Horst. Místy leze po čtyřech a neustále se rozhlíží do všech stran. Pak se jeho zrak zapíchne do dvířek altánku
a tryskem jimi vběhne dovnitř. Zklamaně se rozhlíží, ani pod stolem nic není.
Na stole však nalézá obrázkový časopisy a nádhernou novou tužku. Jde pomalu, smutně zpět ke stavení a brumlá si pro sebe: „Kam se mi pořád schováváš, proč se mi nechceš ukázat?“ A jako kdyby ho píchla vosa, pádí úprkem mezi křovisky, kde narazí na dědu, na kterého vyjede: „Ale já ho jednou najdu..., já ho chytím, dědo! Nechal mi tam ale hezký věci,“ chlubí se nálezem dědovi.
„Víš, Paleček je veliký jen jako tvůj palec, vykonává dobré skutky, ale nechce být spatřen...“
„On mě, dědo, ale má asi rád, viď? Když v domečku pro mě nechává věci...“
„Jistě, on tě dokonce bude mít rád moc!“
xx
Brzy ráno, za velkého řevu motorů, vjela na dvůr kolona ruských vojáků. Nejdříve prolezli s připravenými zbraněmi německou polní kuchyni, poté vtrhli opět na dvůr, kde se mezitím objevil Alois s vnukem a babička Anna, která držela v náručí vnučku Hildu. Marie se sestrou Hildou stačily utéct a schovat se na půdu.
Rusové začali střílet do slepic, křičeli: „Čto eto?“ ukazujíce na na německé vozidlo, a zase stříleli do slepic s křikem: „Davaj jajca, davaj jajca!“ Pak začali prohlížet dědovo zápěstí a hledali hodinky a křičeli mu do obličeje: „Davaj časy, davaj časy!“
Nejhorší z nich byl asi patnáctiletý, vyzáblý chlapec (dnes s odstupem času ho chápu, třeba přišel ve válce o rodiče).
Alois vrtěl nechápavě hlavou a mladík mu utrhl řetízek s kapesními hodinkami. Anna se třásla po celém těle a tiskla k sobě vnučku tak silně, že ta začala křičet. Nedbali toho, jeden k ní přiskočil s mrtvou slepicí a řval: „Jajca, jajca!“
Alois pochopil, aby přinesl vajíčka, při čemž byl doprovázen dvěma vojáky s odjištěnými zbraněmi. Horst, když viděl, že se situace změnila, postavil se bojovně před svou babičku a vrhal na nežádoucí návštěvníky divoké pohledy, i když se strachy třásl.
Z domu vyšel starší voják, držel v ruce zbytek chleba, který ukázal Anně. „Asi chce chleba, Horste, ty víš, kde ho máme, ještě je tam bochník..., přines mu ho...“
Voják po obdržení bochníku od Horsta, ho pohladí po hlavě se slovy: „Spasibo!“ a odbíhá zpět k ostatním, kteří něco dělají u polní kuchyně.
Alois vychází z kurníku v doprovodu oněch dvou, kteří si do kapes cpou vajíčka. Též odbíhají k ostatním a cestou pijí syrová vejce.
Odjíždějí, táhnou za sebou německou polní kuchyni a střílejí do vzduchu.
„Babičko, ten s tím chlebem ale byl hodnej, že?“
„Víš, hodné lidi najdeš na celém světě a tihle přece za to nemůžou, oni přece válku nezačali. Možná ale zrovna jeden z nich zastřelil našeho Antona a tvého tátu, ale on i na ně přece museli taky střílet. Chudáci chlapci, musí na sebe střílet, i když mohli být kamarádi.“ Začíná plakat.
Alois zvedá jednu slepici, kterou zapomněli vzít, a Horst při pohledu na mizející kuchyň smutně řekne: „A naše prasata musí dál žrát studený brambory! A ty, dědo, teď nebudeš vědět kolik je hodin..." Alois vrhne na svého vnuka neznatelný úsměv: "To nevadí, hlavně že neobjevili stáj s koňmi a chlív s kravičkama. Taky prasátka neviděli," a posílá vnuka pro schovanou mámu a tetu Hildu. Věděl o případu, kdy ruští vojáci vtrhli do rodiny a začali požadovat „děvočky,“ oslovený muž byl tak duchapřítomný a jizlivý, že jim popsal dům, kde děvočky najdou. Byla to komunistická rodina a uskutečnilo se znásilňování vlastní strany...
Fotky ze křtu této knihy v sokolovském ZÁMKU 2005 - byli jsme o něco mladší...
Možná bude pokračování...
