Máma

Sestra Marjána si vymohla, že sanitka mámu odvezla do jejího sokolovského bytu. Za dva dny už ji zase museli vzít nazpět do nemocnice, kde jí byla zavedená umělá výživa. Ani těch jejích pět dětí už jí nemohlo pomoci. Nejmladší 

Trauda to nesla snad nejhůř, sestra Hilda je zrovna sama na oiperaci. Mladší bráška Harald přijíždí z německého Amberka do Sokolova každou chvíli.

Já se topím v myšlenkách, které se vrací léta dozadu.

Máma s námi měla hromadu práce, dřela doma i v zaměstnání jako kůň. V práci vykonávala těžkou chlapskou dřinu. Byla oblíbená coby dříč, který ale nikdy neztratil smysl pro humor, a to ani v těch nejtěžších chvílích.

Teď se musím loučit, jedu za hranice do Německa, kam jsem byl nucen roku 1983 uprchnout před komunisty, hodlali ze mne udělat blázna, abych nemohl být na obtíž. Můj boj s nimi už byl předem prohraný. Byl jsem schopen ve své bezmocnosti i zabít. Svým útěkem jsem nezachránil pouze vlastní život, ušetřeni tomu byli i někteří falešní komunisté, kteří usilovali o mé zničení.

Ukončení dopisu mámě, po zprávě, že přestala dýchat.

Milá maminko, píši Ti, přestože vím, že si tento dopis již nepřečteš. Při mé poslední návštěvě jsi nás, svých pět dětí, už těžko rozeznávala. Rty se Ti neznatelně pohybovaly, slova z nich už nevycházela. Rakovina Tě sevřela a bránila Ti dělat cokoliv. Jak tu babiznu nenávidím!

Při posledním setkání jsem uvažoval takto:

Nevím, jestli nám rozumíš, když nakloněni nad Tebou na Tebe mluvíme. Tvé oči se dívají nepřítomně, ruce Ti leží bezvládně vedle Tvého udřeného těla. Je na Tobě vidět, žes boj vzdala. Už nemás sílu a chuť (já tuhle bezmocnost zažil v jiné podobě, má rakovina byl komunismus), chceš to mít za sebou (i tohle znám v jiné podobě). Chceš utéci od těch nesnesitelných bolestí (kam se na ně hrabe komunismus).

I když jsi to vzdala a my Tě povzbudit k dalšímu boji nejsme schopni, neboť nás už nevnímáš, vím zcela určitě, že ani v této poslední chvilce na tomto světě, jsi neztratila ten svůj smysl pro humor a z té zubaté potvory si jistě děláš šoufky.

Jak nás všechny ten Tvůj humor vždy nakazil. My všichni, a to nejen Tvé děti, jsme Ti za něj vděční. Tak jak u nás bylo doma veselo, tak veselo nebylo v žádném cirkusu na světě. Tys byla toho našeho ředitelka, která nás musí teď opustit, je to něco jako služební cesta bez návratu.

Slibujeme, milá maminko, že ten CIRKUS v Tvém duchu povedeme dále a je nás tolik, které tu zanecháváš, že to bude stále komu předávat!

Tohle jsem začal psát, když jsi zemřela. Přestávám psát, protože vím, že tam nahoru chodí pošťáci bez zásilek.

Budu ale dál psát pro ty, které jsi tu zanechala.A mami, neboj, nenecháme Tě samotnou, také my jednou, jeden po druhém, za Tebou přijdeme a pak tam nahoře založíme CIRKUS nový.

Zatím Ti, milá maminko, za všechno moc děkujeme, nestačili jsme to udělat, jak rychle jsi nám foukla!