Na Baník nevzali našeho brankáře z Jiskry Rudu Lukse. Mezi tyčemi nám teď stál o dost větší Němec Hermann Fischer. Ten uměl vylovit střely mířící i na opačná místa kde stál. Se sestrou Rudy Lukse jsem tehdy chodil do třídy a
celou rodinu s pěti dětmi jsem často navštěvoval i u nich doma. Možná hlavně proto, že spolužačka Růžena Luksová už měla vyvinutá prsa a při vybíjené se mi líbilo jejich poskakování pod trikem.
Bylo u nich skoro tak veselo jako u nás doma, starý Dušina byl opravdu bavič. Doma také často hrál na různé nástroje, možná nacvičoval na vystoupení.
Hřiště na Baníku bylo ještě škvárové, škvára se nám podepisovala hlavně na kolenou. Při začátku utkání, jsme my už machrovali a napodobovali dospělé hráče ležérním během na půlku hřiště. Také jsme si stahovali trenýrky, co to šlo ke kolenům, chtěli jsme mít dynamovky, a ne krátké nohavice hodně nad kolena.
Byl jsem překvapený, když se na tribuně objevoval můj děda. Nikdy doma o tom nemluvil, že by tam chodil.
V posledním větším domě na konci Husovky bydlela německá rodina. Otec byl malíř obrazů a s jejich dvěma syny se kamarádil můj bráška Harald. Byli stejného věku. Jednoho dne vysídlili do Německa a ten dům s velkou zahradou si koupili naše rodiče.
Děda v té době bydlel u sestry naší maminky na sokolovské Ovčárně. Teď se děda odstěhoval k nám a měl vlastní pokoj. Já měl nahoře sám pokoj vedle něj. My byli s dědou velcí kamarádi. Nahradil jsem mu jeho syny, co padli ve válce a podporoval mě ve sportování. Už nedělal v Sokolově metaře, ale u nějaké firmy nočního hlídače. Často jezdil ve volnu autobusem do Jalového Dvora, tam prý stál hodiny u svého bývalého statku. Všechno bylo mezitím zbořené, tak stál smutně u těch sutin. Jezdil tam tajně, nikomu od nás o tom neřekl.
Čas rychle ubíhal, z nás se stali starší žáci, hráli jsme předzápasy těm dospělým. Stále ale ještě v keckách a ne kopačkách. V zimě se tenkrát nehrálo, bylo vždy hodně sněhu, proto my z Husovky byli každou možnou chvíli na lyžích. Při jednom skoku se mi jedna zlomila, měl jsem vítr z toho, co na to bude říkat otčím. Jen se smál, prasklou lyži vzal do práce a kamarád truhlář je spravil tak, že vypadala jako předtím a jako předtím jsem na ní mohl řádit.
Ti, co lyže neměli, odhrabávali na rybníku z ledu sníh a se šlajfkama na nohách hráli hokej. Několik málo dívek už mělo dokonce na nohách „džeksny,“ našroubované na bílých botičkách. Já se nechtěl ponížit na šlajfkách a snil o kanadách, tak jsem raději chodil lyžovat. Od těch starších jsem zase odkoukal jejich techniku, když jsme se lesem přemisťovali na březovskou sjezdovku. Nepotřebovali jsme celý den jíst, po snídani se vyrazilo a vraceli jsme se až za tmy. Nevzpomínám si, že bych viděl na lyžích nějaké děvče, Růženě to mohlo slušet, i kdyby nebyla jen v triku. Některé dospělejší ženy ale na lyžích byly.
Mé o hodně mladší sourozence jsem k žádným hrám neměl, viděli jsme se jen ráno a večer. Děda, když nebyl v práci, tak s nimi byl doma ustavičně. Vyprávěl jim napínavé historky, někdy i strašidelné, že se schovávaly dětičky pod stůl. Tak jim ubíhal čas, když byli rodiče v práci. Pokud měl někdy děda službu přes den, a ne noční jako hlídač, musel jsem převzít starost o sourozence já. Nic jsem jim ale nevyprávěl, hráli jsme si na honěnou a já nejraději na schovávanou. Našel jsem si vždy úkryt, že jim trvalo dlouho mě najít. Také jsme vykonávali různé práce na zahradě, podle pokynů maminky. A čas ubíhal dál…
