V sednici se snídá, Anna má sepjaté ruce, oči sklopené a potichu říká: "Co nás všechno ještě čeká," zvedne hlavu ke stropu, "Pane Bože?" "Co bude z mých dětí?" zapojí se Marie." "Nechtěla jsem vám to vůbec říkat," přidá se
osmnáctiletá Hilda, „když jsme před čtrnácti dny jeli s Horstem s bryčkou do Lokte ke kováři..., podnikly na nás v loketských serpentýnách americké stíhačky nálet. Utekli jsme do příkopu, střílely vedle, asi se piloti jen bavili. Nalétávaly tak nízko, že jsem měla strach, aby se nesplašil kůň. Rychle jsme oba vylezli a drželi ho. Ještě na nás nalétly jednou a odlétly směrem na Falknov, asi ničit chemičku.“
Alois, celou dobu utopen ve svých myšlenkách, bfá z fajfky.
„Teď jsem myslel na Antona, jak je bůhvíkde zahrabán v Rusku, a kde jsou Karel a Egon, ještě vůbec žijou?“ a se zaťatou pěstí zaskřípe: „Hergot!“ Uklidní se, a když vnuk sedeí vedle, říká už klidným hlasem: „Nesmíte před tím klukem tak dát najevo naši situaci..., stejně se to na něm už odrazí, jak je rok dlouhej, tak neslyší smích..., vždyť se podívejte, neustále se tváří vážně.“
„Přes den při práci to jde, ale před spaním..., všechno se nanovo před očima promítá. Jak jsme před měsícem byli s Horstem ve Falknově (Sokolově) u tety, vždyť ta bydlí hned vedle chemičky, a najednou sirény, všechno šlo tak rychle..., a už tu taky byli, ani jsme to nestačili do krytu, který je hned vedle chemičky. Teta je na to zvyklá, hned nás strčila pod stůl, vy jste ještě mladý, schovejte se! Jako kdyby nás stůl moh zachránit před bombou...,“ zavzpomíná Marie.
„Co teprve ti chudáci na frontě?“ říká Anna a maže vnukovi chleba. „Jiní jsou na tom hůř než my, nemají do čeho kousnout...“ Marie na to: „Raději bych neměla co jíst, než...“ A její máma Anna jí do toho zádumčivě řekne: „Dítě, v jednadvaceti už jsi byla válečná vdova a ještě nevíme, jestli jí nejsi podruhý...“
Její vnuk prosí o další krajíc chleba, do takových rozhovorů se nezapojuje, také neví, čím by mohl. Alois mu radí, aby hlavně hryzal natvrdlé kůrky, je to zdravé pro zuby.
