Jak jsme se omylem objevili v Kostnici

Naštěstí nás ale neupálili jako Mistra Jana. Můj bodamskojezerní bratranec nám ale ugriloval kůzle. Na zahrádku také pozval k velkému stolu sousedy. S ženou jsme napínali uši, abychom aspoň některým jejich dialektovým výrazům...

... rozuměli. 

Vám, kteří se na ostrov Mainau chystáte, tímto ukáži cestu k lodičce.

Naše ráno začalo u toho jezírka ve městě Friedrichshafen u domku, který po zemřelých rodičích zdědili oba moji bratranci a jejich sestra. Druhý bratranec Honza bydlí dlouhá léta s rodinou u moře v Büsumu a jejich sestra s rodinou ve městě Münster.

Bodamskojezerní Willi bydlí v Berlíně u své provdané dcery, kterou má s Italkou, s níž má také zatím ještě svobodného syna. Všechny své pracovní roky odpracoval v Holandsku jako instalatér. Prý tam není takový pracovní stres jako v Německu. Dělá se v pohodě, jen se vyžaduje dobře vykonaná práce.

Bratranec W je od května čerstvým důchodcem a vrhl se v domku na velkou renovaci. Zrovna je nepojízdná koupelna. Voda teče jen v kuchyni a v záchodovém splachovači. Chtěli jsme se tam stavět na jednu noc při cestě do Švýcarska, aby má polovička mohla navštívit ostrov Mainau.

Bodamskojezerník na zvonění nereagoval, přes zahradu zadním otevřeným vchodem mi hlavní dveře otevřela zevnitř má spolujezdkyně. Z auta jsem tam u první zásuvky zastrčil autochladničku.

Bratranec se po chvíli objevil s nákupem. Doplněk odpoledne ke kůzleti.  Sestra bratranců mi kdysi před lety prozradila, že pro její dva bratry jsem prý byl jako aktivní sportovec a aktivní šílenec jakýmsi vzorem. Jsou o dvanáct let mladší a vybrali si tenkrát z nerozvážnosti zrovna mě.

Po krátkém prohození českých slov (jezdí za kamarády do M. Lázní, které v šestnácti musel opustit při vysídlení) jsme my dva vyrazili do města Meersburk k lodím. Po velkém obsazeném parkovišti nás jezdilo do kolečka několik na číhané, jestli někdo nevyjede. Marně. Nacpal jsem se tedy někam, abych nepřekážel a vyrazili jsme hledat lodičku na ostrov. Označení tedy mizerné. Nikde ani INFO buňka a také žádná pokladna. Dostali jsme se k trajektu, na který najížděla auta a také motocykly, autobusy i náklaďáky, už to nám mělo být podezřelé, ale že na trajekt šli také chodci, tak jsme se přidali.

A tak jsme skončili v Kostnici. Dalším trajektem jsme se vrátili a bloumáním po městečku našli náhodou správné místo k odplutí na Mainau. Mělo se konat až za delší čas. Dali jsme si oběd a vydali se k vozu s pokutovým lístkem za stěračem. Přešla nás chuť na nějaký ostrov a vydali jsme se zpět do Friedrichshafenu.

Tam se začali na zahradu trousit sousedé mého bratrance. Pak začala sprostá žranice a pijatika. Pivo, samohonky sousedů. Naše becherovka to všechno ale trumflo. Po půlnoci se to začalo rozcházet, kůzle vzalo za své. Spolujezdkyně také zmizela do jednoho z mnoha pokojů, kde byly různé postele a na nich duchny. My jsme ještě s bratrancem žvanili skoro do dvou ráno, obdivoval jsem jeho ještě velice dobrou češtinu. Po rozchodu mě poprosil, nebudit ho před devátou.

O třicet minut jsem selhal po dvouhodinovém prohlížení obrazů, časopisů a fotografií. Po probuzení jen zavrčel z válendy v obýváku, šel udělat snídani a kafíčka. Ke stolu se připojila i rozespalá spolujezdkyně. Pojednou se na zahradě objevily dvě mladé ženy a plno dětí. Děti se nám představovaly jmény. Bratranec pozval školku na trhání ovoce. Také hroznové víno mizelo v ústech capartů.

Lednička nazpět do auta, k tomu jablka z vlastní zahrady, krátké loučení a odjezd po vlastní ose, i když bychom to trajektem měli do Švýcarska blíž. O trajektu jsem ale nechtěl ani slyšet, bůhví kam bychom se dostali my vesničané…