Claudie, sedmnáctiletá dcera mého bratrance, který má o sedm křížků víc než já (ještě žije), jezdila do tehdy ještě Československa často s rodiči už jako malá holka. Jejím rodičům vyhovovalo, že jsme ji brali na výlety
(vychutnávali si pobyt v domě u mé maminky, s kterou se bratranec zná od dětství a moc si rozumí), a hlavně na jesenickou přehradu. Obě mé dcery byly o něco málo starší, učily jí plavat a česká slovíčka.
Po mé emigraci z nutnosti, abych unikl choutkám komunistů, mě případně za antikomunistické postoje strčit za mříže nebo mě uskladnit v ústavu pro choromyslné, jsem díky bratranci a spřátelené rodiny, která s nimi také jezdila do Československa, dostal v Amberku malý byt a mohl opustit lágr. Často jsem v rodině bratrance pobýval, abych netrčel sám. Bratranec Herbert je veselá kopa, proto měli mnoho přátel, s kterými podnikali výpady za zábavou. Brávali mě s sebou.
Jednou jsem u nich doma při čtení nabídek narazil na možnost s cestovní kanceláři jet lyžovat na tři dny do Dolomit. Manželé věděli o mé zálibě, ať jedu, je to levná nabídka. Samotnému se mi nechtělo a když se vrátila domů Claudie, rodiče jí přemluvili jet se mnou.
Mně že půjčí peníze na zakoupení z inzerátu ojetého vozu. Nakonec jsem se stal vlastníkem prvního auta v této zemi. Golf deset let starý, mi vyhovoval nízkou cenou, i když to byla jen slabá jedenáctistovka s padesáti koníky. S podivem jsem ji donutil aspoň dosáhnout na stošedesátku.
Zakoupil jsem si lyže a vše nutné k tomu. Vypsal z mapy trasu (navigace ani mobily ještě neexistovaly) a s Claudii jsme zdárně dojeli k penzionu v Sankt Ulrichu. Příjemná rodina nás ubytovala a umožnila u nich i snídat. V Dolomitech většina lidí vedle italštiny mluví i německy. Jsou to jejich úřední jazyky spolu s ladinštinou.
Vyrazili jsme si koupit permanentky, prošli se městem, najedli se v restauraci a vrátili se strávit první noc v penzionu. Televize na pokoji nebyla, jen nám hrálo rádio. Dvě postele u sebe. V Claudii jsem viděl své dcery a jako je jsem ji řádně pomučil taháním za nohy a vystrkováním z postele. Asi jí to rodiče doma nedělali, nebyla zvyklá na tento druh před spaním, tak jsem po jejím reptání od toho upustil a usnuli jsme hlubokým spánkem.
Domluvená snídaně na sedmou, pokecání s paní domu a vyrazili jsme. Chtěl jsem být u vleku v osm, kdy začal provoz. Měli jsme to k němu asi patnáct minut pěšky, to Claudie ještě nereptala. Ta holka hrála v Amberku za ženskou fotbalovou jedenáctku a měla už v tomhle věku krásně vypracované atletické tělo, tak co by reptala.
Reptat ale začala, když jsem ji honil na sjezdovce nahoru a dolů a pak jsme se kus přemisťovali pěšky městem na sjezdovku v St. Christině a poté už také na sjezdovku ve Wolkensteinu.
Žádné posedávání u kiosků, vlekem nahoru a zase sjíždět, a to každý den, dokud byly vleky v provozu. Sebou jsme měli z Amberku v autě čokolády i jiné věci na zub. To jsme brali pro posilnění pokaždé na sjezdovky.
Poslední den jsme se na doporučení té paní vydali ke kabině vedoucí na Seiser Alm. Na její dolomitskou plošinu a největší vysokohorskou louku v Evropě.
K této kabině to bylo pěšky o něco dále, mladá fotbalistka zase reptala. Poznal jsem, že německá omladina je hodně zhýčkaná a líná. Ke konci už byla má sportovní společnice tak utahaná, že by nejraději jezdila autem i na záchod a ke stolu na snídani. Také tvrdila, se mnou že už nikdy lyžovat nepojede…
( Fotka v perexu je z německé legitimace v tehdejší době)
Přeji pohodový konec týdne!
