Změnilo se mnohé. Mé opuštění republiky, následování dcer Ivy a Petry za mnou, rozvod, nové manželství s Češkou. Tím získání bezpracně jejího syna Jakuba a dcery Ivy 2. Má dcera byla teď Iva 1. S Harrym jsme se mou změnou stran,
objevili na stejné lodi i když ještě stále 300 km od sebe.
Jeho chystaný příjezd za mnou do Norimberku jsem telefonicky oznámil společnému známému z Dolního Rychnova. Legálně vysídlený Bartl zvaný námi Bartlík, byl usídlen s rodiči v Landshutu a holdoval dále alkoholu tak jak to činil i v rodišti. Patřil mezi ty, kteří doma ŽRALI Harryho bavičské umění. To si prý nenechá ujít, aby po letech zase neviděl Harryho.
Pro svou zálibu a radosti likvidovat velké množství lihovin, nemohl vlastnit oprávnění k řízení aut. Rodina mu zakázala dokonce sedat na jízdní kolo. Oznámil, kdy přijede na norimberské nádraží. S už přítomným Harrym jsme v oznámený čas zajeli autem k nádraží a čekali jsme u hlavního východu každý na jiné straně, abychom Bartlíka odchytili.
S Bartlíkem přijelo i mnoho jiných lidí a u hlavního východu se to jimi rojilo jako v úlu.
Kroutil jsem hlavou všemi směry, jestli nezahlédnu vrávorající blonďatou hlavu. Dav řidl a najednou jsem spatřil, jak davem ke mně táhl za flígr Harry chechtajícího se Bartlíka. Harry mi poté líčil, jak se k milovníku lihu dostal.
„Najednou jsem Bartlíka spatřil kousek ode mě, jak se rozhlíží a snaží se udržet na nohou. Nenápadně jsem si stoupl za něj a hodně hlasitě pronesl, kterej z těch volů tady může bejt Bartlík? To s ním trhlo víc než promile v něm, a když mě po náročném otočení se poznal, vykřikl, ty Ruksaku (přezdívka pro Harryho, neboť sám tak oslovoval kamarády), tady přece jsem!“
Bartlík dost olihovaný moc mluvit nedokázal, jen hlasitý smích mu šel dobře. V pauzách jen vykřikoval, já se poseru, Ruksak je tady. Harry mu do toho pronesl: „Neser mě, Bartlíku, hlavně se nám neposer v autě a běda ti, kdybys chtěl na mě blejt!“
Mezi občasnou možností říct celé věty, nám namluvil, že byl s partou na karnevalu v Brazílií. Když jsme se tomu nevěřícně smáli, vyštrachal odněkud zmuchlanou fotografii a opravdu jsme na ni poznali jeho hlavu napasovanou mezi snědá stehna nějaké tanečnice. Dál nám referoval s velkou námahou, že si nepamatuje, jak dlouho tam byl a jak se vůbec zase dostal nazpět do Landshutu. Kde na to sebral peníze nám nedokázal vysvětlit.
Pozval jsem ke mně několik českých emigrantů, které jsem za krátkou dobu v Norimberku poznal. Pronajatý byt byl prostorný s velkým obývákem. Zásobil jsem se množstvím piv jak lahvových, tak v plechovkách. Bylo to v době, kdy u mě ještě nebyly dcery. Takže jsem příchozí upozornil na samoobsluhu a kde co najdou. Jen Bartlíkovi jsem dodával pití já. Ještě že všichni pili z flašek.
Dobrou náladu a naše rozhovory jen občas rušil Bartlík. Z ničeho nic nekontrolovaně vyskočil a vykřikl, „Ať žije RUKSAK!“ A snažil se při tom vrhnout přes stůl na Harryho. Tím neustále převrhl lahve, které nikdo nedržel v ruce. Přivázali jsme ho k sedačce a Harry mu zalepil pusu náplastí, do které udělal malý otvor pro láhev. Byla z toho dokonce velká legrace.
Po odchodu přátel, jsme s Harrym zůstali s Bartlíkem sami. Napadla mě spásná myšlenka. V deset kilometru vzdálené obci bydleli manželé, kteří si milovníka nasávání pamatovali ještě z Československa, kde bydleli ve stejné ulici v Dolním Rychnově. Telefonicky jsem jim oznámil, koho u sebe mám. Okamžitě si ho přivezli vyzvednout a odvezli k sobě domů.
Za tři dny mi volali, že z něho málem zešíleli i když sami také holdují dobrému moku. Třetí den ho násilím odvezli na norimberské nádraží, koupili mu jízdenku a strčili ho do vlaku na Landshut.
Od tohoto setkání si s Harrym často telefonujeme, na úvod se ptá, jestli u mě není Bartlík.
Pokračování jindy
