S Harrym jsem se ještě ten den vydal směrem k sokolovské nemocnici. Snažil jsem se předtím odstranit omítku z jeho bundy a kalhot. Pozůstatek z jeho dobrodružné cesty v kostele po zdi směr varhany. Nevedl jsem ho do nemocnice, ale
kousek za ní do kopce k domku rodiny Picků. V obýváku byla zrovna celá banda. Bývalý spolubojovník od tankistů Mirek dal ruce v bok a hlesl, „no, ty vole!“
A Harry okamžitě zapadl do rozjařené nálady. Hned v úvodu nahlas oznámil, pokud nechtějí, aby teď tady zemřel hlady a žízní, hodil by se mu i kus chleba se sádlem, škvarky na to a hlt piva. Jinak tady budou mít za chvíli nebožtíka. Harry dokázal svou drzostí odzbrojovat. Při jídle pusu také nezavřel a dozvěděli jsme se, jak skončil na Ostravsku. „Ředitel si mě zavolal a dal mi hádanku, jestlipak prý vím, jaký je rozdíl mezi mnou a dřevem. Když jsem na to nedokázal odpovědět, vylezlo z ředitele, že prej dřevo aspoň pracuje. Sem k vám na západ jsem postupoval různě. Zarazily mě občas v nějakém JZD tamější holky. Nějakou dobu mě střídavě krmily, než jsem ve své pouti pokračoval dál.“
Mirek po futrování kamaráda z vojny oznámil, „a teď se to jde oslavit na Střelák!“ Tato hospoda z kopce hned kousek od Picků, měla pro Mirka tu výhodu, že po natankování své tělo do blízkého bydliště přece jen dotlačil. Tady ale jde o pouť Harryho.
Doma jsem jako nejstarší z dětí měl vlastní pokoj s komůrkou. Po jedné části schodů byl umístěn samospádový záchod, po dalších několika schodech byly dvě místnosti. V té mé byla manželská postel a zrcadlová šatníková skříň zaplněná parádami maminky i z hodně mladých let. Po seznámení Harryho s rodinou, si ho tito hned oblíbili pro jeho pronášení různých blbovinek. Ty celá naše rodina měla ráda. Naše máma hned v Harrym poznala konkurenta ve vyrábění legrácek, proto ho začala považovat za dalšího svého syna. Přibyl nám tedy další člen rodiny, který obsadil druhou půlku oněch manželských postelí.
Do ČSAD se mi povedlo umístit Harryho jako závozníka, řidičák nevlastnil. Netrvalo dlouho a řidiči se o nového závozníka málem prali, po zjištění, že na cestách je s ním velká legrace. V ČSAD jednoho dne organizovali ve svých prostorách kurz pro závozníky pro získání řidičáku. Harry se tam stal postrachem pro vyučující ze sokolovské autoškoly. Jeho otázky vůči nim byly zdrcující. Netušili, že to z Harryho strany nebyla legrace, ale že opravdu o technice neměl páru. Přesto kurz úspěšně dokončil a dostal za úkol rozvážet po okrese mléko. Při jeho prvním výjezdu Harryho překvapila největší křižovatka v Sokolově. Jelikož si ještě nebyl zcela jistý o přednosti v jízdě, před křižovatkou zastavil, otevřel víko (haubnu) motoru a dělal, že má poruchu. Nenápadně se při tom kradmo rozhlížel na křižovatku a po zjištění, že nikdo nejede, skočil za volant a projel.
Tak, jak Harry nebyl jako také jiní umělci technicky založen, tak také měl rád teploučko a ne zimu. Když nastaly mrazy zjistil, že v našem pokoji není topení a že kartáčky na zuby jsou u umyvadla zamrzlé ve sklenici s vodou, tušil, že bude zle. Po příchodu domů a po svlečení se, skočil okamžitě pod duchnu a funěním si začal zatápět. S tímhle přestal až na jaře při zmizení mrazů. Budík nás upozorňoval, že nastal čas k přípravě odchodu do práce. To Harry vylezl nahý z postele, stoupl si před zrcadlo a nasazoval si na střídačku všechny klobouky naší maminky, které ve skříni vyhrabal. Máma už dávno přešla na šátky a z apartních kloboučků se v začátcích i zaprášilo.
K autobusu do práce jsem ho musel hnát, o chození pěšky do ČSAD nechtěl ani slyšet. Hlavně při větru bych ho nedostal do práce pěšky. Autobusy se staly jeho miláčky proto, že jako zaměstnanci jsme jezdili zdarma. Nejvíc se mu ale líbilo, že kousek od bydliště se nalézají dvě hospody. A to u Kapra nebo Krátkého. Já na ně nebyl, ale Harry se za krátko stal hvězdou v obou. Jen v soboty ho musely tyto hospůdky oželet, to jsme vyráželi z Dolního Rychnova do Sokolova k Pickům a poté na Střelák, po menší estrádě v této veselé rodině. Hlavně máma Picková se ráda smála. Jednou dala k dobru zážitek z kina, kam často chodila se svou nahluchlou přítelkyni. Pokaždé proto seděly v první řadě, ale paní Picková musela stejně nahlas křičet do ucha své kamarádky, co si herci na plátně povídali. Měly prý z toho takovou srandu, že se většinou i počůraly.
Dle mého usouzení a pozorování tvrdím, Harry by si také dobře rozuměl s Laďou Menšíkem. V některém by ho dokonce trumfl, nesměje se vlastním povídačkám, dokáže hrát na mnoho hudebních nástrojů, a jistě by dokázal být i vítězem při tankování…
P. F. 2022
