K narozeninám si přála kočičku. Nakonec to byl tříměsíční kocourek. Nedala mu moje křestní jméno nýbrž Kašpar. Její volba. Kašpar drze provokuje oba pejsany. Labrador je starý dobrák a nechá se sebou dělat všechno. Asi se mu
dokonce líbí být kocourem oblizovaný. Ani mu nevadí, že si mu sedá nejen na hlavu a válčí s jeho oháňkou. Zřejmě ale instinktivně tuší, že to samé si nesmí dovolit u rotvajlerky.
Ta ho jako nového člena smečky sice přijala, ale o bližší sblížení nestojí. Neustále kašpara bedlivě pozoruje, co si myslí ví jen ona sama. Ten směšný malý tygr jí nenechá spát. Asi se diví, co si jen ten labrador nechá líbit.
Oba hafani asi závidí kocourovi, že oproti nim může kdykoliv sám opustit dům a vracet se kdy se mu zachce. Divili se, že si klidně přinese domů v zubech ptáčka nebo ještě žijící myš, s kterou si pohrává. Pouští ji a zase chňapne, přehazuje si ji z tlapky k tlapce, než jí zakousne. Někdy se jí přece jen podaří utéct a Kašpar o ní ztratí zájem. Celá rodina se pak snaží s košťaty myšku dostat a vyhodit ze dveří ven.
Emi chodí oba pejsany přes den venčit, Kašpar se automaticky k nim přidává. Leze po plotech a stromech a ti dva mu tuto schopnost určitě závidí. A také to, že nedostane vodítko ani když jsou v místech kde jsou lidé také s pejsky. Oni že dostanou volnost jen když se dostanou do lesa nebo na prostranství kde široko daleko nikdo není.
Kašpar se zřejmě zase diví, že ti dva dělají svou velkou potřebu, kde se jim zachce a je jim to ještě k tomu sbíráno. Také se diví, že labrador leze do každé louže, dokonce se v ní vyválí. Proč tohle nedělá rotvajlerka mu také není moc jasné. A jak může ten ňouma labrador milovat ten protivný déšť, když rotvajlerka a on, kocour, ho tedy v lásce nemají.
Možná příprava na příští olympiádu...
