Pan učitel Václav Němec dělal ředitele školy v době, kdy jsem ho poznal. Bylo to ve čtvrté třídě. Byl našim třídním a měl nás třicet sedm. Ztratili jsme se z očí, do páté jsem začal chodit mimo Sokolov po přestěhování rodičů do
Dolního Rychnova.
Tato fotografie je z této čtvrté třídy, můžete hádat který jsem.
Později v dospělosti, už jsem se potkal jen s pěti z nich. O třech z těchto je mi známo, že již nežijí.
Uběhlo mnoho let. Na jedné z mých četných cest po NĚŽNÉ revoluci do Čech za mámou, kdy jsem jí vozil z Německa různorodé potraviny a těžké obaly s pitím, aby to nemusela táhnout z obchodu, mi řekla:
„Byla jsem v Luhu na chatě u pana ředitele Němce, ještě si tě moc dobře pamatuje a mám tě pozdravovat. Chtěl by tě někdy vidět.!“
¨Máma jezdila v té době do Luhu za známým pomáhat mu s hospodářstvím. Vlastnil ovce, husy, slepice, kachny a máma se v tom kolchozu cítila jako krtek v hlíně. Byla to její záliba od dětství a první práce u rodičů na jejich statku. V Lokti se poté vyučila zdravotní sestrou.
Bylo malinko obtížné mámu nacpat do mého sporťáku Hondy CRX, auta tak malého, že jsem mámu musel v Luhu z něho vytahovat jako z krabice.
Měli jsme štěstí, pan Němec a jeho milá žena Ludmila zrovna se sousedem řešili zahradnický problém. Oba manželé se viditelně radovali z našeho příchodu. Usadili nás k domácímu pečivu a čaji.
Pan Václav měl největší radost z toho, jak jeho bývalý žák, bydlící léta v cizině, mluví plynně česky bez cizího přízvuku.
Příjemné posezení, příjemní lidé. Máma nás obveselovala svou marťanskou češtinou. Starší Němci se nikdy nenaučili dobře česky.
Z této společnosti se nám nechtělo odcházet. Pan Němec se zajímal o celý můj život po odchodu z jeho školy. Tu dlouhou historii nelze ale říct jednou větou. Zvali mě proto k nim do sokolovského bytu, až zase budu mít cestu kolem. Loučení s paní Ludmilou a mým ex-ředitelem bylo velice kamarádské, myslím, že navlhlá kukadla jsme měli oba.
Další jindy
