Můj stav se lepšil tak, že jsem se odhodlal o berlích vyrazit k autobusu a podívat se domů, což byly pouhé čtyři kilometry. Bylo to hezké posezení mezi svými. Čtyřletý capart Horst se nedůvěřivě díval na mé berle. Když se mi rány
zahojily, ale noha zůstala bezmála ztuhlá, přeložili mě na ortopedické oddělení do Jáchymova. Tam mi denně za pomocí elektrických přístrojů koleno o něco více ohýbali.
Jednoho dne se objevila komise. Jednotlivě nás prohlédli, a kdo mohl aspoň trochu pajdat, byl uschopněn.
Jeden takový šéflékař, který zřejmě chtěl být povýšen, zjistil, že mi je teprve devatenáct, zařval: „A to se ještě potloukáte doma?“
Musel jsem si lehnout na pryčnu, zvedl mi nohu jednou rukou do výše, druhou ruku použil jako páku v podkolení jamce a trhl plnou silou nohou dozadu. Podle bolesti jsem myslel, že mi noha v koleni praskla. A také to tak bylo. Naštěstí mi praskla pouze již skoro zahojená čtyřiadvaceti centimetrová rána. Ten machr se poté jen blbě díval.
Do začátku dubna 1944 si mě nechali v Jáchymově. Když se vše zase zahojilo, byl jsem poslán k jednotce pluku horských myslivců, do Reichenhallu.
Jednoho dne bylo oznámeno, všichni do společenské místnosti k povyšování a vyznamenání. Nešel jsem, měl jsem po krk tuhle zatracenou válku a nespravedlnost, kterou jsem viděl.
Nárok na odznak kvůli zranění předpokládal, že káplo aspoň deset kapek krve. Při třech takových zraněních byl nárok na stříbrný odznak a při pěti na zlatý. Bylo dost vejtahů, kteří se škrábli sami, aby mohli oslňovat stříbrem nebo zlatem.
Má dvě těžká zranění se počítala jako jedno, stala se ve stejný den. Málem jsem byl bez kapky krve v těle, do dneška se opírám o hůl.
Po čase v Reichenhallu nevěděli, co si počít s námi, mrzáky. Poslali nás k pluku pro obranu státu. Byl jsem voják s holí. Posílali nás od jedné posádky k druhé. Všude kroutili hlavami a nevěděli co s námi. Tu měl Baldůr von Schirach úžasný nápad, že bychom v poslední minutě válku přece jen mohli ještě vyhrát, neboť Amíci a Tomíci stáli již u Aachenu před německou hranici.
Narychlo nám dali čtvrt litru vína a deset cigaret. Krátce nato už jsme byli v Porýní u Geilenkirchenu na frontě a viděli, co nepřítel tak vlastní.
Leželi jsme v poli s řepou a jejich lehká bojová letadélka se spouštěla tak nízko, že nám málem čistili zadky. Při tom nás zasypávali střelami z palubních zbraní. My měli jen karabiny, jak směšné, a německé dělostřelectvo v nedohlednu. Uvědomili jsme si, že nás poslali, abychom byli zastřeleni. Kdyby Američané byli takoví bojovníci jako Rusové, zašlapali by nás tu, ale tito pánové šli pouze krytí čtyřiceti tanky. Když pak čtyřicet hlavní z tanků ten samý počet těžkých kulometů na nás mířilo a my stáli s rukama nahoru v řepném poli, teprve vylezli. Pak nás kopali do zadků a sebrali nám cennější věci. Jako zvěř nás hnali do další vesnice a neustále za nás stříleli do země ze samopalů.
Sto mužů nacpali na náklaďáky a týden vozili po Francii, v každém městě nás filmovali. Ve dne v noci jsme stáli na těch náklaďákách, noha bolela, upadnout nešlo, jak jsme byli na sebe nalisovaní. K jídlu nic nebylo, za deště vichru a zimy podzimu jsme stáli až do Cherbourgu, tam nás předali Angličanům. Ti nás dali na trajekt a po té dlouhé době jsme dostali konečně aspoň sladký čaj.
V Anglii nás vyložili, museli jsme běžet úzkou uličkou, po levé a pravé straně stálo po pěti židovských emigrantech a plnou silou do nás bušili obušky. Já dostal nejvíc, noha mi nedovolovala běžet rychle jako ostatním.
Připravený vlak nás dopravil do Hamtonparku, kde se nalézala průchozí stanice pro všechny zajatce. Tady nás řádně odvšivili pudrem na vši a konečně slušně nakrmili. Neustále nás strkali do jiných zajateckých táborů. Chefled, Doncaster, Liverpool, Belfast, severní Irsko, Air, Skotsko a opět nazpět do Anglie-Penkridge a Bromyard. Nebyla to příjemná doba.
