Vezmi černou tužku, namaluj si černou…

„Cikána nepustíš, černoch ti nevadí… Víš, kolik může mít peněz takový cikán?!“ (Dědictví aneb Kurvahošigutntag, 1992)

Kultovní česká komedie vidí naše tmavé spoluobčany reálnýma očima. Oni sami sebe vidí jako štvanou zvěř, které jsou upíraná všechna práva. Lidská práva. Pravda většinou bývá někde uprostřed. Hledat ji však v romské komunitě je bláhové. Stejně jako se pokoušet hledat odpověď na romskou otázku. Dva neslučitelné světy, z nichž ani jeden nemíní tasit bílý prápor jako symbol míru a smíru.

Je horší nenávist z bílé strany nebo posměch z černého tábora? Popálená Natálka nebo mladík bez ledviny. Člověku zůstává rozum stát, kam až může jít lidská brutalita a dá li se to konání ještě vůbec nazvat lidským. Na jazyku zůstává hořká pachuť a z paměti dolujeme pár slušných Romů jako králíky z klobouku. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Na těch pár dobrých, ve vlastním zájmu, raději zapomeneme.

„Kdybych si namaloval držku na černo, tak určitě něco dostanu. Jedině to tady platí, v tomhle debilním státě!“ Z bílé, středověčné tváře s plovoucí žilou na čele, jde strach. Podávám mu fix: „Zkuste to.“ Je veřejným tajemstvím, že Romové patří k nejfikanějším poživatelům sociálních dávek, které jdou, jak jinak, z našich kapes. Nemůžeme však pouštět zlobnou síru, jsme li sami tomu stavu na vině. Pokud něco není zakázáno, je to dovoleno. Zatím co my bledé tváře máme pod výhružkou různých vyhlášek a předpisů stažené zadky, pro Roma je nezaplacena faktura za dodávku elektrické energie jednou z běžných pochůzek na úřad, který ji stupidním rozhodnutím shora proplatí. Kdo z nás, přizpůsobivých, to má?

Romům od pradávna přidělujeme byty, nabízíme maringotky via Slovensko, vnucujeme školné zdarma, lákáme za krásami Kanady v jednom směru, učíme je práci, čistotě půl zdraví… A dupeme vztekle kopyty, když nám to polonazí v chýši s udusanou hlínou místo podlahy a se třemi satelity, na to zvysoka kašlou. Chybou je předělávat romskou komunitu k obrazu svému. Oni se jako menšina musí nekompromisně přizpůsobit diktátu společnosti, ve které, jak tvrdí, chtějí žít – v klidu a míru. Není na nás, abychom jim ukazovali, jak se má správně žít. Pravidla jsou daná a oni je dobře znají. Tolik nás zajímá mínění ješitné Evropy, že zapomínáme být spokojení a čistí sami před sebou.