Zatím co ty spíš

Stejně tak jako včera, minulý týden, měsíc, rok… i dnes naskočíte do carvingů a naučenými, pravidelnými obloučky se spustíte do dalšího dne.

Možná se uprostřed noci zvednete a nasloucháte pravidelnému dechu jejich spánku.  A možná se ještě chcete přesvědčit, že to srdce vedle pořád bije jen pro vás. Jenže to nejde. Klid noci vrací hlavu na polštář. Všechno je v pořádku. Tak jak má být.

Potřeba jistoty je hned po kávě, bez které prostě nenastartujeme, druhou potřebou v Maslowově pyramidě základních lidských potřeb. Co však nějaký americký psycholog může tušit o našich pochybnostech? Jsou chvíle v životě, kdy i to kafe musí počkat.

Má vaše dítě zapotřebí krást? Obrovský stud rozpaluje tváře a oči zbaběle, každé raději jinam, utíkají před mladičkým esenbáčkem. Co on může vědět o tom, jaké to je...mít dítě v pubertě? Kdo ví, jestli on si ho vůbec bude pořizovat… do dnešní doby. Byl by blázen. Pár ukradených luxusních šminek párá rodičovskou pýchu na cáry. Cesta domů se zdá nekonečná. O dokonaný vzhled čarodějnice se spolehlivě postará podzimní plískanice. Ani ta nemá šanci zchladit studem rozpálené tváře. Kde jsme udělali chybu?! Sakra. Myšlenky se vrací do minula, klopýtají přes všechna ta splněná přání, která nás sála s chladnokrevností profesionální prostitutky. Ani okem jsme nemrkli, je to pro naše děti. Když už jsme si je jednou udělali, musíme se o ně také řádně postarat. A teď je máme chuť zfackovat. Proč? Zmůžeme se jen na tu jednou kratinkou otázku, která sklouzne na hranici pláče. „Nevím.“ Čekáme slzy, vysvětlování… ne jednoslovnou nejistotu, která nás vrací na začátek. Zuřivě se vrhneme ke skříním a do vzduchu letí desítky hadýrků, bez kterých by naše ratolest nemohla existovat. „Máš toho snad málo?!“ hlas se sklouzne jak guma po papíře a zanechá za sebou mrť dalších podotázek. „Tak proč a neříkej, že nevíš!“

Před naším, za naším prahem – to je naše věc. Červené víno se v láhvi od coca-coly tváří nevinně a má zkrátka jen přivézt tu nálož obrovské radosti, jak slibuje blýskavě šťastný reklamní šot. Brzy vezme za své sváteční atmosféra umocněná vonnou svíčkou a elegantní skleničkou, která povýší víno z plastu na nápoj hodný dámy z lepší společnosti. Ve dvou a přesto sám. Přichází jako přítel, který vyslechne, pohladí, probudí touhu. Tichému spřízněnci svěřujeme svoje sny, které už nemá smysl říkat nahlas, protože je jasné, že jejich čas vypršel. Stárnutí a samota, byť ve dvou, bolí a pocity je lehčí utopit než popsat. Z pohledu okolí tiší alkoholici a alkoholičky rozhodně nestrádají. Mají rodinu, přátele, peníze, dokonalý vzhled, šarm. Jediné co nemají, je důvod proč pít.

Zatím co my klidně přijímáme navyklý sex šup sem šup tam, jednou za 14 dní, a máme za to, že vše se tváří tak, jak má být. Až cizí klín dokáže naši jistotu jistot rozdivočit tak, že dvacet společných let se roztopí v jednom nekonečném orgasmu.

Co s tím… Zajistí nám snad polobdělý stav jistotu? Budeme li ve střehu, nebudeme okradeni či podvedeni. Kolik nás však ta přemíra pozornosti bude stát sil? Sledovat pohledy, počítat lahve či zamykat zásuvky. To není život, chce se křičet. Důvěra je křehká, i když ji po nutném zahojení dáme znovu do oběhu, už nikdy nebude bezbřehá.

Když se narodí dítě, slíbíme si, že uděláme všechno pro to, aby bylo šťastné. To je chvíle, kdy se z totálního sobce stává tak trošku blbec. V té nejlepší možné víře zapomínáme na sebe a myslíme si, že tak se to má. Nemá. Jediná osoba, kterou opravdu vlastníme, od samého začátku do nevyhnutelného konce, jsme my sami.