Řekni mi, zrcadlo, kdo je v zemi zdejší …

Taky si při pohledu do zrcadla říkáte: já, já, já jsem takovej blbec?! Nebo se do něj vůbec nekoukáte? Umejete a učešete to, co vám příroda nadělila a vyrazíte do nového dne s tím, že vás převálcuje stejně jako ten předcházející a to už jste jednou přežili, takže o nic vlastně nejde.

Když nejde o život…řekl by flegmatik. Jenže jde. O ten jeden jediný, který máme k dispozici. Pokud ovšem nevěříme na ty minulé, které jsme strávili na zaoceánské lodi „Černá perla“ v 18. století či na ty, které přijdou pak a budou o stavu vleže s nohama nahoře.

Někde na začátku byla touha vypadnout a žít ten život úplně po svém, jinak než věčně něčím připomínkující rodičové. Zbytečně opatrní. Nikdy nebudeme jako oni, i když jsme jim vděčni, že zazvonili klíči, abychom se měli líp a cítili se svobodněji.  Pustili nám Kryla a z věšáku sundali a oprášili křídla a řekli: „Můžeš tam, kam jsme my nesměli. Můžeš vlastně všechno, co chceš.“

Opilí darovanou svobodou, okřídlovaní, vzepřeli jsme se načasovaným sňatkům a prvnímu dítěti do třicítky.  Zkažení komunistickými móresy, se staženým zadkem objeli jsme svět, abychom zjistili, že naše upřímná naivita a hraná skromnost se vůbec, ale vůbec nenosí. Není „in“ a my se tolik chtěli ztotožnit. Vypadnout z té malé železné klícky, která nepřeje mladým.  

Jak tedy naložit s tím jedním jediným životem, který máme k dispozici?  Bolševik nám vštípil společenské cítění a prvomájové průvody, ve kterých jsme si všichni rovni. Tu uměle drženou rovnost nabourala sousedovic audina a v nás se probudila zápaďácká soutěživost. Co na tom, že byla ojetá. Vybočila z řady stodvacítek jako milenka šťavnatými bradavkami ohrožujícící úspěšnou úrodu celoživotních, harmonických manželství.  

Víme, co chceme, ale netušíme jak toho dosáhnout. Americký model sebevědomého jedince je jako maska, která nám nesedí.  Vztekle se rozhlížíme kolem sebe, na koho bychom upřeli prst – ten za to může. Zlobíme se na naše staroušky, když se ztěžka zapírají do svých francouzských holí a s hlavou skloněnou brblají, že za komunistů bylo líp. I je obviňujeme, že svou nemohoucnost hrají.  A přitom oni jsou jediní, kterým zvonění klíčů připomíná umíráček. Na jejich stáří léku není. Překážejí a největší bolest je, vědět, že tomu tak skutečně je.  A náš soptivý vztek je odrazem toho, že i nás čeká stejný konec, nezmění- li se něco. Jenže na změny, který by hýbly děním už nějaké klíče nestačí.  Ani vymlouvat dříve narozeným, že zodpovídat sám za své konání je ta největší svoboda, smyslu valného nemá. Zvyk je železná košile.

Řekni mi, zrcadlo tedy, kdo je v zemi zdejší, kdo je… nejšťastnější? Jsou to ti z žebříčku nejbohatších, úspěšných…hlasujících a zdržujících se hlasování o naší budoucnosti? Dozvuk zvonění svobodomyslných klíčů nás možná naučil vyslovit svá přání nahlas. Jenže pořád potřebujeme pro své sny potvrzení od druhých. Jsme tak závislí na potlesku a popostrčení „jdi, jen jdi, máš na to“, že jsme schopni pochybovat o sobě samých, nedostane-li se nám všeobjímající podpory.

Svoboda není o tom, že můžeme jet, kam chceme, svoboda je v tom, že cítíme, co chceme…

Od včera napořád.