Drábkova sociální reforma je průšvih století

Mukou muk zaměstnanci ministerstva stvořili neovladatelného Golema, kterému prvního ledna vtiskli šém. Drábek, téměř manažerské úsilí svých lidí, ocenil odměnami ve výši deset miliónů korun.

Golem poté znaveně zasedl na super úřadě, kterému se říká úřad práce. Seskupit všechny sociální dávky pod jednu střechu, je jen na oko vstřícným gestem z ministerstva. Úřad práce řešil, řeší a bude řešit především zaměstnanost. Vyplácením dávek na jednom jediném místě má prostý lid znásilnit v budovatelské víře v prostoduchou myšlenku – v tomto státě se bude mít dobře jen ten, kdo bude pracovat. Falešná karta Drábkových lidí počítá se zažitým obrazem poživatele sociálních dávek. Tím je buď cikán s tlustým zlatým řetězem na krku a zaparkovaným mercedesem na místě pro invalidy či matka samoživitelka s pěti dětmi a pěti otci, z nichž čtyři jsou momentálně ve výkonu trestu. A pátý ve vyšetřovací vazbě.

Jen málokdo z nás je ochoten si připustit, jak tenká je zeď, která nás dělí od soběstačnosti k bezmocnosti a závislosti na cizí pomoci. Postará se o nás stát, kterému jsme celý život poctivě odváděli daně, když se ocitneme v nepříznivé situaci? Sociální reforma zpřísňuje již tak na omezenou dýchatelnost snesitelná pravidla. Kdo z nás si může dovolit vyležet obyčejnou chřipku? Nosíme si ji s sebou do práce tak dlouho, dokud ji to s námi nepřestane bavit. Rakovinu ovšem nevyležíme a stáváme se tak pro zaměstnavatele nežádoucím, navzdory odpracovaným létům a loajalitě. Na nemocenské se nemůžeme svobodně uprdnout, natož si po nocích procházkami větrat hlavu a ptát se jak je tohle možné. Možné je i to, že na příspěvek na péči díky svému zdravotnímu stavu nedosáhneme, protože není dlouhodobě nepříznivý. Co na tom, že je pro nás momentálně… neúnosný.

Sociální reforma prý, kromě již zmíněného super úřadu, nabízí přehlednější dávky, volnější podmínky na neexistujícím pracovním trhu, podpoří pracanty a umožní, věřte nevěřte, spravedlivější a pružnější rodičovský příspěvek. Člověk se nestačí divit a začíná pochybovat sám o sobě. Jsem tak špatný, že nejsem schopen si najít práci, odhodlat se pro druhé, třetí… někteří i pro to první… dítě, protože nebudu schopen ho uživit?

Ovšem potěší skutečnost, že životní minimum se navýšilo o celých 284 Kč. Za ten milý doplatek si dopřejeme až 7 balení extra jemného toaletního papíru po čtyřech kusech, do kterého můžeme, v rámci úspory, i smrkat.

Naše zadluženost česká je jen čtyřikrát menší než řecká. Naše zoufalství pak nabývá vesmírných rozměrů. Sociální pracovníci, z kterých se díky Drábkově reformě stali zoufalí úředníci, jež jsou nuceni si na svém pracovišti zřídit přechodné bydliště, aby zoufale tloukli data do nefungujících programů, sloužících pro výplatu dávek. Ministerstvo arogantně svaluje svou vinnu na neschopnost úředníků, kteří byli včas informování metodickými pokyny. Těmi středečními, které se vysmáli tem pondělním, a páteční převálcovaly všechny za posledních 14 dní. Nové programy pro sociální dávky, které nahradily ty staré – mimochodem skvěle fungující – nejsou s to si poradit se zadáním adresy žadatele o sociální dávku, natož příslušnou dávku vyplatit. Nové programy stály zcela zbytečně daňové poplatníky milióny korun a potěšily jen pár vyvolených jednotlivců.

Našim vládcům a jejich pochopům se již podařila pěkná řádka šlápnutí do lejna naší vlastní botou. Proč by právě Drábkova sociální reforma měla držet mezi podrazy vítězný prim? Bere obyčejným lidem důvěru, že změny, které se dějí, dějí se pro jejich dobro. Tryskáče, které autory taškařic turbulencují do teplých krajů za zaslouženým odpočinkem, už dávno nebudí rozhořčení. Zvykli jsme si bílé čáry za obzorem vnímat jako součást naší každovšednosti. Máme tak jiné starosti.

Sociální reforma nezvedá z pozice na kolenou lidi, kteří se tam dostali z neustálého utahování opasků. Sociální reforma opět naslouchá povalečům, křiklounům, kterým zoufalí úředníci musí dávky přednostně vyplatit.

V téhle zemi se slušní lidé stydí říct si o pomoc a to nezmění žádná reforma.