X Factor

Počasí v Británii je konečně zpátky v normálu. Říjen začal letně, padaly teplotní rekordy. Pak se postupně vrátil vítr a déšť a máme podzim, což je fajn, protože většina lidí během těch horkých dnů odbývala práci jak se dalo. Teď můžeme v klidu dohnat resty a večery prosedět doma u televize. Podzim je v Británii vždycky spojený se soutěží X Factor.

První ročník téhle show byl v roce 2004 a pár let předtím měli Pop Idol, takže formát není ničím nový. A přece tahle soutěž, jejímž cílem je údajně najít příští velkou hvězdu popu, dokáže i po letech nalákat k obrazovkám 11 milionů diváků.

X Factor začne konkurzy, které probíhají ve větších britských městech, což je nejzábavnější  část, protože vedle talentovaných lidí s dojemnými osudy můžeme sledovat řadu nepředstavitelně otřesných kandidátů. Občas není jisté, jestli jsou zcela normální. Často nám vedle vystoupení nabídnou také rozhovor, nebo se kamera zaměří na rodinu či přátele, se zaťatými pěstmi čekajícími na verdikt porotců. Je to až dojemné, tolik blízkých lidí a nikdo těm zoufalcům neřekne, že by radší měli zkusit štěstí jinde? Nikdo z jejich blízkých neslyší, že jejich zpěv zní jako když kočce skřípnete ocas do dveří? A nikomu na nich nezáleží tak moc, aby je ochránili před veřejným ztrapněním? Kolikrát i vlastní rodiče dotáhnou údajně velmi talentovaného potomka a pak s hrůzou v očích sledují, jam mu porotci za nadšeného pískání publika boří sen.

Pak jsou tu samozřejmě ti talentovaní soutěžící, kteří postoupí do dalšího kola, pak do užší skupiny, které je přídělen jeden z porotců. Každá skupina pak odcestuje do neskutečně luxuní vily nacházející se na nádherném místě. Tam, po dalším konkurzu, porotci polovině lidí sdělí, že nepostoupili. Všichni brečí a objímají se, vrátí se do Británie a začnou živá vystoupení po kterých diváci hlasují a každý týden jeden či více soutěžících vypadne a pak, někdy koncem listopadu, je vyhlášen vítěz.

Nic proti zábavě, televize může být mnohem horší, ale stejně mě přivádí k úžasu, že to ještě pořád funguje. Diváci se chtějí bavit, takže je logické, že sledovanost se drží. Kolem finalistů i porotců je vždycky velké drama, na kterém se přiživí většina bulvárních novin, není problém udržet si pozornost veřejnosti. Mnohem víc mě překvapuje, že není nouze o soutěžící. Když jsem sledovala frontu nadšenců týden za týdnem a poslouchala jejich podobně dojemné příběhy, přepadal mě úžas, jak ještě pořád věří, že tahle soutěž jim přinese tíženou kariéru. Vítěz X Factoru hned po velkém finále vydá svůj vítězný singl, který se zpravidla dostane do čela žebříčků ve vánočním týdnu, což je velká pocta. Finalisté pak začátkem roku absolvují koncertní turné po Británii, takže fanoušci, kteří nelitovali peněz za telefonní hlasování, si mohou koupit lístky a suvenýry a Simon Cowell, tvůrce soutěže, zbohatne o něco víc. Pak o finalistech hodně dlouho neslyšíte. Když začne humbuk kolem nového ročníku vítěz a pár zapamatovatelnějších finalistů vydají CD, které většinou propagují během sobotních show. Já vím, vydat CD zabere pár měsíců. Většina soutěžících ovšem svoje CD netvoří, nepíšou hudbu ani texty. Proč by měli, na to je tu tým odborníků. Už během živých vystoupení je jim dáváno najevo, že jde hlavně o to vypadat jako pop star. Pár vítězů a finalistů minulých ročníků se pořád ještě drží, žijí si svůj sen a slouží jako příkad novým generacím. Většina z nich ale zapadla neznámo kam. Před pár lety si dal jeden reportér práci a našel pár bývalých finalistů. Vystupují v barech, pár se jich uchytilo v divadlech, většina se postupně vrátila k normálnímu životu. X Factor jim nijak zvlášť nezměnil život. Když postoupí do finále, najednou jsou středem pozornosti. Co jiní muzikanti budují řadu dlouhých let oni mají přes noc - zájem fanoušků a novinářů, pozvánky na premiéry a různé akce, tým stylistů a asistentů, vyprodané haly. Pak vypadnou, dají pár rozhovorů, pokud se v soutěži udrželi dost dlouho absolvují turné a pak nic. Najednou jim nikdo neříká, co mají dělat, nikdo se o ně nestará. Chtějí vydat CD? S vlastní hudbou? Hodně štěstí. I vítězové, kteří získají kontrakt, často skončí na dlažbě. Pokud se jejich první album neprosadí - čili nevydělá tolik peněz aby se investice vyplatila - firma se s nimi bez skrupulí rozloučí. Musí to být dost smutný pocit. Když někdo léta hraje ve staré garáži a vystupuje na malých festivalech a nikdy se nikam nedopracuje, je to smutné, ale možná časem zjistí, že o velkou slávu vlastně ani tolik nejde, že dělá hudbu proto, že má hudbu rád. Když z někoho přes noc udělají hvězdu a pak je za týden nikdo nezná, musí to být dost pokořující návrat do normálu.

Proto mě překapuje, že lidi v X Factor ještě pořád takhle pevně věří. Že po letech výstředních šílenců ještě pořád nastupují další a další a diví se, že se jim lidi smějí. A že po tolika letech bez opravdových hvězd tolik mladých lidí pořád ještě věří, že X Factor je tu kvůli hledání hvězd, ne kvůli masivnímu balíku peněz, který jeho producentům jejich sny pomůžou vydělat. Nemám nic proti tomu jít si za svým cílem. Jen mi přijde zvláštní, že to tolik lidí ještě pořád neprohlédlo. Asi to je tak trochu symbolem doby - lidi chtějí výsledky hned, okamžitě, image je důležitější než talent a být slavný je možná lákavější než být muzikant. Proto malé děti v Británii na otázku čím chtějí být stále častěji odpovídají: celebritou.