V Manchesteru

Dostat se v sobotu ráno do centra Manchesteru nebylo úplně jednoduché. Tramvaje měly prodloužené intervaly a nejezdily do centra města, před stanicí Victoria jsme museli přestoupit do autobusu. Lidé to brali stoicky.

   Centrum města bylo po ránu klidné, u ohrazených úseků postávalo pár policistů. A už takhle brzy ráno jsem zaznamenala pár lidí s kyticemi v rukou. Měla jsem během cesty pocit, že atmosféra v tramvaji i v autobuse je trochu jiná než obvykle, ale říkala jsem si, že se mi to nejspíš jenom zdá. Od úterka jsme sledovali zprávy podrobněji než obvykle a bylo zvláštní vidět reportéry v místech, která tak důvěrně známe. Na předměstí šel život jako dřív, ale cestu do města jsem odložit nehodlala. Na ranní meditaci se tam dostanu jen jednou za měsíc a trocha nepohody s dopravou není žádná katastrofa.

   Před pár lety jsem pracovala v centru města. Když by se to stalo tenkrát, nejspíš bych byla jednou z mnoha, co se během pondělní noci snažili pomoc. To, jak lidi v Manchesteru na útok zareagovali, je teď už takřka legendou. Všechny nás vzal za srdce fakt, že ze všech možných cílů si vrah vybral koncert, na kterém budou mladí lidé. Pochopitelně to má svou logiku, extrémisté nenávidí náš způsob života a mladá zpěvačka jako Ariana Grande ho pro ně může dost dobře symbolizovat. Nám to přijde zbabělé, logika nelogika. A to, jak na to lidi kolem zareagovali, bylo jako náplast na tu bolest.

   Když jsem se kolem poledne vrátila do města, ulice se zaplnily a poblíž obchodů byl obvyklý sobotní chaos. Nejspíš se mi ta atmosféra opravdu jen zdála, říkala jsem si a pomalu vyrazila na St. Ann's Square. Nemohla jsem být v centru města víkend po útoku a nejít tam. Tohle náměstí je místo, kde se vzpomíná na pondělní noc. Už na rohu jsem viděla pár aut televizních společností.

   Pak jsem konečně vkročila na náměstí a teprve tady jsem mohla vidět, jak jiný může Manchester být. Bylo tam plno lidí, ale také tam bylo zvláštní ticho. Nikdo nespěchal, nikdo se nestrkal, nikdo nedělal hluk. Hodně lidí bylo na telefonu, ale místo obvyklého zírání na monitor většina lidí někomu volala. Protože být tam je k tomu nejspíš popohnalo, i já jsem zatoužila mít sebou mého muže a moc ho vzít za ruku. Ne často cítím takové emoce. Střed náměstí byl ohrazený a zaplněný květinami, balonky, hračkami, svíčkami a zprávami na malých přáních nebo velkých plakátech. A od jednoho konce tohohle displeje se táhla spořádaná fronta lidí, kteří přinášeli víc kytek a upomínek a stáli ve frontě, aby je mohli přidat. Každých pár hodin se bariéra musela posunout, aby bylo víc místa. A celý tenhle prostor byl obklopený lidmi a na jejich tvářích bylo vidět ten smutek a šok, ale také odhodlanost. A vládla tam tichá, důstojná atmosféra, která nemohla člověka nedojmout.

   Tenhle útok bereme všichni osobně. Všichni chodíme po ulicích Manchesteru, většina z nás byla v aréně, kde byl útok. My dospělí si pamatujeme ten pocit a radost z našeho prvního koncertu. Spousta dětí dostala lístek jako dárek k vánocům nebo narozeninám. Rodiče čekali na konec představení, aby mohli děti vyzvednout a vzít domů. Určitě byli netrpěliví, přeci jenom to byl všední den během školního roku. Některé z dětí či mladých lidí nikdy domů nedojedou. Někteří rodiče a příbuzní zaplatili životem. A my nemůžeme jít dál a tvářit se jakoby nic. Můžeme si oddechnout, že naše rodina je v bezpečí, nikdo, koho známe, tam nebyl, ale ve všech obětech vidíme někoho, koho bychom moc dobře znát mohli. Poklonit se jim na náměstí je to nejmenší, co můžeme udělat. A být tam sebou přináší pocit sounáležitosti nejen k obětem, ale i k ostatním, co tam přišli. A přes všechen ten smutek odtud člověk odchází a cítí se tak nějak líp...