Jak neztrácet čas

Od ledna mě životem provází drobná knížka. Napsala ji americká učitelka jógy Judith Lasater a její název se dá přeložit jako Rok života s jógou (anglický titul A Year of Living Your Yoga).

Pár vět pro každý den nabízí inspiraci nebo zamyšlení. Některé dny jsou o fyzické praxi, jindy se soustředíme na dech, relaxaci, myšlenky a pocity. Jako obvykle, jednoduchý nápad funguje. A knížka připomíná, že jóga je mnohem víc, než fyzické cvičení. Některé dny je potřeba rozložit matraci jen kvůli denní myšlence, jiné dny stačí zavřít oči a chvíli se soustředit na něco úplně jiného. Jóga je prostě všude, jen je třeba pustit si ji do života. A když člověk občas nemá čas nebo energii na pořádnou hodinovou praxi, je fajn pustit si do života aspoň pár minut soustředění a koncentrace. Drobné akce mají navíc často nabalující efekt, člověk nechce přestat a začne pridávat víc a najednou zjistí, kolik má na praxi času.

Dnešní text mě zaujal: "Čímkoli strávíš dnes čas je tvým závazkem. Všimni si jak trávíš čas. Co děláš ukazuje, čemu jsi v životě zavázaná. Přináší ten závazek spokojenost? Zeptej se sama sebe, co je třeba změnit a které denní návyky si zaslouží oslavu?"

Než jsem začala oficiální mateřskou, těšívala jsem se, jak budu již brzy paní svého času. Jak moc jsem se mýlila. Děti kradou čas. A není si na co stěžovat: jednak jsme dítě chtěli, jednak je péče o dítě momentálně můj jediný oficiální džob. Jedinou nevýhodou je, že člověk se nemůže efektivně zorganizovat, takže plno plánů se hodně dlouho odkládá a to může být frustrující. Krom toho se rodičovství spojuje s častou únavou, která vede k tomu, že když už člověk má vytouženou volnou chvíli, má pocit, že je schopen jen a pouze sedět a zírat buď do prostoru nebo do televize. Nebo spát.

Které momenty mých všedních dní si zaslouží oslavu? Ranní mazlení s potomkem v posteli, společná snídaně, hraní, zadostiučinění z vykonané domácí práce, vůně ještě nepřečtených stránek dobré knížky, pocit, jaký cítím, když si stoupnu na matraci a protáhnu se, dech, který během praxe vnímám, spokojené dítě, večerní klid, smích.

A co změnit? Nelenošit. Místo stížnosti na únavu začít dělat to, co odkládám. Jakmile se do něčeho pustím, jde to čím dál tím líp. Nejtěžší je první krok. A i když to moc dobře vím, často ten první krok odkládám do nekonečna. Občas jsem dokonce schopná vymyslet úplně nový úkol, abych se vyhnula odkládané věci.

Internet je hrozný žrout času, horší než televize. Je to jen otázka vůle. Sezení u počítače a zírání do obrazovky může být poučné, ale také nám to může dát pocit, že jsme aktivní a něco děláme, ačkoli si jen prohlížíme videa koťat nebo pátráme po zlevněné kabelce na ebay. Zjistila jsem, že když místo trávení času u obrazovek zasednu k meditaci, cítím se mnohem líp. I když mám do prozření či nirvany hodně daleko. (Psaní blogu se pochopitelně řadí do té oslavující kategorie, hlavně když se mi podařilo složit dohromady pár vět po tak dlouhé době...)

Namaste.