Magické číslo tři

Blíží se potomkovy třetí narozeniny. První narozeniny jsou skvělé. Přežijete porod, zmatek kolem novorozence, můžete oslavit, že zvládnete udržet naživu dítě celý rok. Máte z toho roku přibližně milion fotek.

Osůbka na fotkách z prvních narozenin je zcela k nepoznání od novorozeněte, které jste přivítali na svět před rokem. Druhé narozeniny, alespoň pro mě, mají krapet jinou atmosféru. Dítě si je víc podobné, i když změn je pořád hodně. Fotek bude přibližně půl milionu. Jednak už není každý pohyb, grimasa, či gesto zázrak hodný dokumentace, jednak je s pohyblivým a čilým dítětem méně času a šancí na dobrý záběr. Nicméně druhé narozeniny slaví nikoli noví rodiče, kterým je třeba poplácat rameno a říct: "Dobrá práce! Přežili jste rok! Možná se časem i vyspíte!" Druhé narozeniny slaví rodiče profíci. Nic je nepřekvapí, máloco je odradí. Mají úžasné dítě, které se skvěle vyvíjí, roste a je z něj malá osobnost. Svět se zdá skvělý.

Pár lidí v okolí ironicky poznamená, že nastává obávaný čas. Tady v Británii se tomu říká roztomile "terrible twos" neboli hrozné dva, v češtině si matně vzpomínám na pojem období vzdoru. Ovšem rodiče se shovívavě usmívají. Lidé žárlí na jejich úžasné dítě, na to, jak dobře zvládají rodičovství, povinnosti, únavu. Jejich potomek se nějakým vzdorům určitě vyhne. Vedou si přece všichni tak dobře!

I já a můj muž jsme se domnívali, že terrible twos jsou jedním z mýtů, kterým se rodiče vzájemně straší. Určitě se to netýká každého. Ha! Zdá se, že každý rodič si musí projít malým peklem a že určité věci neovlivní, ať se snaží, jak chce. Nejspíš je to příprava na pubertu. Takže sotva člověk sklidí narozeninovou výzdobu a dojí dort, atmosféra domova se pomalu začne měnit. V našem případě to začalo jídlem. Dítě, které jedlo naprosto vzorně a bylo dáváno za příklad i mnohem starším dětem, začalo náhle být vybíravé a postupně opouštělo různé skupiny jídla. Frustruje to mě, zodpovědnou za přípravu jídel i mého muže, který se hrozně rád chlubí. Z jídelníčku potomka byly postupně vykázány vajíčka, zelenina, luštěniny, brambory ve všech podobách kromě hranolků, omáčky, většina polévek, určité druhy ovoce. Sem tam je něco opět přijato na milost, ale člověk nikdy neví. Většina ovoce si naštěstí udržela popularitu, ale i tady se náhle objevily komplikace, hotové rituály.

Říkám tomu banánová politika. Banán bude s radostí přijat, pokud ho nabídnu vcelku k podržení a posouzení. Dítě ho prohlédne, chvíli s ním bude hovořit a obcházet kolem, pak ho můžu oloupat. Do půlky. Pokud ho oloupu celý a bez slupky podám, nebo - hrůza a děs - nakrájím, bude s řevem odmítnut. Do půlky oloupaný bude sněden až ke slupce, pak můžeme odstranit zbytek. Ovesná kaše a jogurt mohou být pozřeny pouze s aplikací medu na povrch, pokud možno pod dohledem. Hlavně nemíchat! V jogurtu může být ovoce, i to celkem nepopulární, ale koupený ovocný jogurt bude odmítnutý. Hlavní jídlo bude milostně pozřeno, pokud neobsahuje momentálně zakázané ingredience, s nastrouhaným sýrem. Plátek sýra na toustu je oproti tomu smrtelná urážka. Mléko musí být v hrnečku před nalitím čaje - jako podle etikety - a ve správném poměru. A tak dále.

Tenhle úžasný rok ale nejsou jenom boje okolo jídla. Procházky už nejsou ta příjemná záležitost, kdy se člověk prochází s kočárkem, volí si trasu a tempo, na chvíli vyndá sotva chodící dítě, nechá ho trochu pobatolit, pohoupe ho na houpačce a vrátí do kočárku. Procházky se stávají stresovou záležitostí. Kočárku se dvouleté dítě vysmívá. Svoboda volá! Dítě běhá jako neřízená střela. Neposlouchá. Nechodí, kam se má. Skáče do louží a do bláta. Chce si brát, co se mu líbí. A pokud spěcháte, pochopitelně se rozhodne zastavit a půl hodiny zírat na slimáka, sbírat kamínky, nebo klacíky tlouct do křoví. Z prolézaček odmítá odejít a vyžaduje u nich mnoho asistence. Výlety do města už nejsou zpříjemněním osamělých dní. Pokud si člověk chce něco zařídit, je lepší počkat na víkend či volnější den, hodit dítě na krk manželovi a všechno zařídit sama (a paradoxně se těšit domů na setkání s potomkem).

Po druhých narozeninách se člověk směje dřívější naivitě. Mít dítě, které nikdy nejí sladkosti či hranolky, vychovávat bez úplatků? Cokoli stojí za chvilku klidu. Obzvlášť, když člověk tři dny nespí. Spaní je totiž další zajímavá oblast. U novorozeněte se s nevyspáním počítá. Lidé se na spaní hodně ptají a mají pro nové rodiče soucit a povzbuzují je mimo jiné tím, že to bude lepší. Málokdo se ptá rodičů batolat, jak spali. A když o tom lidé dětí v tomhle nádherném věku šeptem pohovoří zjistíte, že batolata nespí také. Proč? Proč děti, které nepotřebují v noci ani krmit ani přebalovat, mají všechny zuby, díky kterým jsme se nevyspali během prvního roku a jsou zdravé, mají zapotřebí budit se kolem druhé hodiny ráno? Občas se domnívají, že je ráno. Občas se budí s brekem a chtějí utěšit. Občas si jednoduše chtějí zazpívat a vyjmenovat, chci říct vykřičet, jména oblíbených postaviček. Jak snadné bylo naučit potomka spát ve velké posteli. A jak brzy začal potomek přicházet k nám, často s polštářem a pár plyšáky, aby nám bylo jasné, že u postele nestojí jen tak na otočku.

Občas se dítě zabydlí uprostřed postele a okamžitě usne, jindy se vrtí, leze po nás či pod peřinou, touží po rozhovoru, podává nám brýle a vybízí nás k přípravě ranního čaje. Ve tři ráno. Dvouleté děti nepotřebují moc spánku ani jídla a přesto překypují energií, elánem a chutí do života. Nálady se střídají rychleji než aprílové počasí. A jdou vždycky do extrémů. Když vztek, tak pořádný, když radost, tak ohromná. Třetí rok života je boj. Pokud je doma náhle klid, člověku přejede po zádech mráz. Stalo se něco? Najít dítě, jak si zaujatě a potichu hraje s hračkami, člověka zahřeje u srdce. Často je ale klid doma, který umožní rychle dohnat domácí práce, zaplacen počmáranými stěnami, vyprázdněnými skříněmi a šuplíky, vysypanými krabicemi. Domácí práce nekončí. Uklízení je v podstatě vtip. Batolata produkují nepořádek a zmatek šíleným tempem. Nadšeně pomůžou s úklidem, vzápětí srovnané věci znovu vysypou či rozházejí.

Já se na tyhle narozeniny opravdu těším. Mám totiž pocit, že vidím světlo na konci tunelu. I když máme za sebou pár náročných měsíců, hezkých momentů bylo mnohem víc. A i ty náročné momenty jsou spíš úsměvné, nemám naštěstí horrorové zážitky, jaké jsem v souvislosti s tímhle věkem slýchávala. Všichni se od sebe učíme. Všímám si ale změn k lepšímu, myslím, že to všechno začíná být trochu jednodušší. Navíc je dítě čím dál tím hovornější a některé hlášky či rozhovory jsou hotový balzám. Procházky také začínají být příjemnější, dítě je čím dál tím samostatnější, usíná samo a dá se s ním lépe domluvit a přirozeně je neskutečně roztomilé. U třetího dortu budeme nejspíš pokornější než u toho loňského, ale hlavní je, že jsme pohormadě a zdraví. A snad můžeme konečně doufat, že bude líp a že se konečně vyspíme třeba i pět nocí za sebou...