Tibet

Chtěla jsem se původně rozepsat o tom, jak jsem se konečně dočkala doručení svatebních fotek a jak mě nadchly a v duchu jsem se vrátila do Kapského Města, kde jsme v prosinci měli svatbu.... Pak jsem zapnula počítač, prošla zprávy a začala se cítit trochu sobecky. Můžeme si kdykoli zajet zpátky "domů" do Afriky, kde jsme se s mým mužem poznali. A když nás to omrzí, vybereme si jinou destinaci. Třeba Tibet.

Došlo mi, že dnes je den, který se mimo jiné nazývá Den Tibetu, výročí jejich revoluce a jejich konce. Každý rok si umíním, že si pořídím jejich vlajku a další rok ji vyvěsím doma a nikdy to neudělám. Vždycky na to zapomenu, ale sympatie s touhle zemí mě nepřecházejí a ty jsou podle mě mnohem důležitější než symbolická gesta.

Tibet jsem míjela před lety na treku Nepálem. V podstatě stačilo přeběhnout kopec a mohla jsem nelegálně překročit hranice. Naštěstí jsem pokušení odolala, kdoví co by mě čekalo. Problém je, že i když mě návštěva Tibetu hodně láká, nechci kvůli tomu jezdit do Číny. Takže mi nezbývá než trpělivě čekat až světové velmoci dostanou rozum. Ha ha.

Můžu zatím obdivovat vyrovnanost Dalajlamy, která musí být neskutečně inspirativní pro všechny, kdo museli opustit svou vlast, ať už kdekoli na světě. Přijmout nelehký osud uprchlíka a bez záště a touhy po pomstě pokračovat v žití v nové zemi, musí být těžké. Ztráta majetku je nepříjemná, ale jsou to jenom věci. Začínat úplně nanovo v cizí zemi, učit se nový jazyk, přizpůsobovat se nové kultuře a nevědět, jestli to bude natrvalo, musí být opravdová zkouška.

Cestovala jsem řadu let, protože mě to lákalo a bavilo a docela slušně živilo. Usídlila jsem se v zahraničí, protože to díky vztahu s cizincem bylo praktické. Navíc jsem se stejně jako řada jiných cestovatelů přestala cítit doma v zemi, ve které jsem se narodila. Nedokázala jsem se tam znovu usadit a najít klid. Radši tam jezdím na návštěvu. Jenže to byla moje volba. Nikdo mě nevyhnal ani se mě nesnažil převychovat v případě, že se rozhodnu zůstat a podvolit novému režimu. Takže se mi těžko posuzují pocity uprchlíků.

Teď mi zbývá jen sympatie se zemí, která se doufám vrátí ke svoboedě. Vzhledem k tomu, že vyznává nejmirumílovnější víru co znám, si to zaslouží. Já osobně můžu v sobě budovat toleranci k lidem kolem sebe. Kdybychom ji v sobě měli všichni, nedokázali bychom si navzájem tolik ubližovat. Přestali bychom poslouchat nesmyslné rozkazy. Dobro by bylo důležitější než politika a majetek. Chápu, že to zní celkem naivně, ale věřím, že když se každý z nás bude snažit žít jak nejlépe dokáže a zbaví se klapek, skrz které omezeně vnímá svět, udělá možná jenom malý krok, ale i ten se počítá. Protože když neuděláme nic v přesvědčení že se nás dění kolem netýká, budeme víc pozadu než se nám zdá.