Stoj na hlavě

Každý má ve své praxi, stejně jako v životě, svou metu. Jsou věci, které nám jdou snadno a samy. Stejně tak jsou pozice a praktiky, které nám nedělají žádný problém a máme pocit, že místo učení si nás najdou. Pak jsou situace, které nám dělají potíže. Buď jsou pro nás obtížné, nebo nás nebaví, nedokážeme si k nim najít cestu. Stejně tak je to s naší praxí. Já jsem dlouhou dobu měla svou metu a zároveň nepřítele - stoj na hlavě čili Sírsasanu.

Jako učitele mě vždycky zajímá, jak můžu nejjednodušeji popsat účinky jógy na každodenní život. Jako člověka praktikujícího řadu let mě nepřestává fascinovat, jak moc je můj život s praxí propojen. Každý z nás je jiný a každý cvičí z jiných důvodů. Pro někoho může být obtížný už fakt přinutit se na lekci dorazit. Když ale konečně začneme, dříve nebo později narazíme na svůj limit. Příjemné je, že ho vždycky můžeme posunout, protože v józe limit neznamená konec, ale znamení, na co se máme zaměřit.

Tohle se dá přirovnat ke každodennímu konání čehokoliv. Plno věcí začneme s nadšením, o spoustu jiných usilujeme. Buď nám to jde, nebo ne, dosáhneme cíle, nebo neuspějeme. Často nás samo snažení nasměruje jinam a my se ocitneme v úplně nové situaci, spokojení i bez výsledků o které nám dříve tolik šlo.

Moje praxe byla vždycky spojená s pocitem, že dělám  něco, co má smysl. Když jsem nebyla spokojená se svou situací, přinášela mi uklidnění a naplnění. I den v práci, která mi poskytovala jen a pouze výdělek a jinak mě vyčerpávala, měl mnohem lepší smysl, když jsem ho začala cvičením. Byla jsem pak schopná pracovat dobře navzdory nechuti. Postupně jsem začala usilovat o stejnou rovnováhu i v mé kariéře. Takže jóga mě dokázala nasměrovat k tomu, co chci se svým životem dělat.

Stoj na hlavě je tak trochu symbolem hatha jógy, když jsem začala praktikovat, trochu mě odpuzovalo, že kdykoli jsem řekla, že cvičím jógu, byla jsem tázána, jestli umím stát na hlavě. Jako by to znamenalo, že nejsem opravdový jogín, když řeknu, že ne. Trochu to zavánělo předváděním, což mi nepřipadá jako součást smysluplné praxe. Stejně tak je obtížné lidem, kteří o józe moc neví vysvětlit, že praktikovat jógu můžete i bez provádění různých poloh, protože ty jsou jenom součástí celostního způsobu života. Zároveň mě stoj na hlavě přitahoval, protože už v časech tělocviku na základní škole jsem  při gymnastice postřehla, že balancovat ve stojce mi přijde dost těžké. Ta obrácenost a nemožnost kontrolovat pohledem pozici těla mi nějak nešla. Tušila jsem, že to nebude ta nejjednodušší poloha, se kterou se seznámím. A bylo mi jasné, že je nesmysl s ní začínat bez zkušeností hned na začátku.

Neměla jsem problém s ohebností. Díky soustavné praxi jsem získala sílu. Jóga vám nevybuduje bicepsy a kostičky na břiše, ale pomůže vám zesílit a spevnit tělo. Různé rovnovážné polohy mi nedělaly problémy do té doby, kdy v nich byly zapojeny moje končetiny. Což ve stoji na hlavě moc neplatí. Chyba. Rovnováha je rozložená mezi vrcholkem hlavy a předloktími, která očividně jsou končetiny. Musím přiznat, trvalo mi nějakou dobu, než mi to došlo a naučila jsem se paže opravdu zapojit. Stoj na hlavě zkrátka byl mým slabým bodem.

Doporučuje se začínat se sírsasanou pod dohledem učitele. Já jsem jógu začala samostudiem a časem, díky cestování, mi nezbylo než tak i pokračovat. A nemůžu si stěžovat, můj instinkt mě nezklamal a když jsem konečně navštívila pár lekcí mohla s radostí jsem zaznamenala, že jsem si byla dobrým učitelem. Nicméně mít pomoc a dohled je prospěšné. I se stojem na hlavě jsem začala bez učitele. Byla jsem opatrná, rozhodla jsem se zkoušet napřed u zdi. Bála jsem se nepoznaného, být najednou celá obráceně mi přišlo dost nepřirozené. Zajímavé, motat se do živého uzlu či vyplachovat si nos slanou vodou mi připadalo naprosto normální. Bylo zkrátka jasné, že stát na hlavě je něco, s čím se budu prát.

A stejně jako v životě, když k něčemu přistupujete s nejistotou a nedůvěrou v sebe sama, výsledek je víc než neuspokojivý. Podařilo se mi zvednout moje tělo a přistát na zdi. Od té jsem se ale nedokázala odlepit, takže jsem si připadala dost neohrabaně, poloha na mě neměla žádný dobrý účinek, nedávala mi smysl. Odložila jsem ji. Občas jsem se k pokusům vrátila, ale nikdy jsem se se stojem na hlavě nesmířila.

Spokojeně a smysluplně jsem praktikovala i bez něj. Ač symbol hatha jógy, praxe má co nabídnout i bez něj. A míjel mě i na lekcích jógy, učitelé se jím moc nezabývali. Dokud jsem nepřijela do Indie. Stoj na hlavě byl důležitou součástí lekcí v ashramu. A já, coby začínající učitel, jsem měla za úkol naučit se lidi do téhle pozice uvést. Nejsem typ člověka, co chce učit něco, co sám nepraktikuje. Bylo načase oprášit náš letitý boj.

V Indii se učilo bez opory zdi a bez rozpaků. Poloha ztratila nádech tajemnosti a nedotknutelnosti. Viděla jsem na vlastní oči lidi, do kterých bych to nikdy neřekla, spokojeně polohu držet. Taky jsem zaznamenala pokročilé varianty těch, co svou praxi posunuli dál. Pustila jsem se do boje uprostřed velké haly, v řadě s dalšími studenty. Společná energie a soustředění mi pomohlo oddat se pokusům bez výmluv a obav. Naučila jsem se díky tomu číst svoje tělo i v obrácené poloze. Zeď, ač vypadá jako dobrá pomůcka, mě ve skutečnosti brzdila, protože jsem na ni až moc spoléhala. Být bez opory znamenalo, že jsem začala hledat svoji vlastní rovnováhu. Naučila jsem se, jak přesně položit hlavu, aby mě dokázala unést bez zatížení krční páteře. Zjistila jsem, že moje paže hrají mnohem významnější roli, než jsem si uvědomila. Díky rozložení váhy je moje tělo schopné spokojeně balancovat.

Nicméně jsem neměla vyhráno. Fyzicky jsem neměla důvod na hlavě nestát, i můj učitel nechápal, proč bych neměla, když zbytek lekce mi nedělal žádné problémy a očividně jsem byla víc než schopná stoj na hlavě provést. Problém byl v mojí hlavě. Nedokázala jsem si věřit natolik, abych zvedla nohy a užila si stoj na hlavě. Očekávala jsem zradu. Prováděla jsem krok za krokem přípravu k pozici, ale vždycky jsem se zasekla v půlce. Naučila jsem se balancovat s pokrčenýma nohama a bála se je vynést nahoru. Měla jsem pocit, že se každou chvíli převážím. Takže pokrok tu byl, ale zázrak ne. Moje intenzivní studium vedlo moji pozornost pryč od problému se stojem na hlavě, bylo mi jasné, že si budu muset dopřát čas. Přestala jsem se sama se sebou hádat.

A výsledek? Po návratu do Evropy jsem pokračovala ve snažení se střídavými výsledky. Začala jsem vynášet nohy nahoru asi tak na vteřinu a natolik mě to rozjařilo, že jsem se musela vrátit zpátky dolů. Vedle toho jsem měla spoustu práce, zařizování a starostí, časem jsem se soustředila na jiné oblasti praxe. Zároveň jsem soustavně přetvářela svůj život.

To bylo loni. Letos se mi konečně podařilo vyrovnat a nadechnout. Pár věcí jsem úspěšně završila, jiné, které jsem loni připravovala, se začínají rozbíhat. Mám pocit, že jsem zapustila kořeny, našla svoje místo. Bez velkého rozmýšlení jsem zařadila stoj na hlavě zpátky do ranní praxe. A najednou mi jde. Nohy se bez problémů vynesou až nahoru a najdou si svoje místo. Tělo balancuje mezi pažemi a hlavou, trochu se kýve, jak hledá rovnováhu. Držím sírsasanu kolem jedné minuty, pozoruju svět z obrácené perspektivy a šíleně mě to baví. Pak se v klidu vrátím dolů a počkám, až se tělo srovná. Nechápu, v čem byl celá ta léta problém. Tak jako v životě. Tolik věcí mi dělalo problémy, musela jsem se s nimi prát a najednou, zdánlivě bez snažení, se vyřešily.

Když jsem našla rovnováhu v životě a sama v sobě, našla jsem ji i při stoji na hlavě. Tahle poloha má hodně pozitivních účinků na tělo a mysl. Teď si je můžu užít. Mám pocit, že mě sírsasana k sobě nepustila, dokud jsem nebyla připravená.