Retušovat či neretušovat?

Tenhle článek mě napadl už před měsícem, kdy jsem si přečetla rozhovor s Monicou Bellucci v příloze Sunday Times. Ale nějak jsem se nedostala k blogování. Vypadá to, že se momentálně zajímám nejvíc o to, jak my ženy žijeme a vypadáme. Spíš se ale dobře píše o tom, jak mě nebaví být pořád bombardovaná návody či přikázáními na téma, jaké my ženy chceme či máme být. Je fajn být sama sebou a vidět, že to jde i jiným.

Monica Bellucci nidy nebyla moje nejoblíbenější herečka, po pravdě řečeno si nedokážu vybavit žádný její film. V časopisu mě ale zaujala její tvář. Proč? Před pár lety byla Monica tváří kosmetiky Dior a pamatuji si na plakáty v parfumerii, ze kterých se dívala její zvětšená, bezvadná tvář. Natolik bezvadná, že se ani nechtělo věřit, že je to tvář opravdové ženy.

Bylo fajn otevřít časopis a vidět její celostránkový portrét, na kterém je Monica, opět perfektně nalíčená, ovšem s vráskami kolem očí a na rtech. Její obličej má najednou výraz, vypadá zkrátka opravdově. Je jí čtyřicet osm let, takže proč ne?

Vím, že reklama je iluze, víc než o skutečný produkt jde často o pocit, který má reklama vyvolat, ale abych si koupila řasenku, nepotřebuji filozofovat, prostě mám chuť zvíraznit si řasy. Dobrá reklama se dá považovat za druh moderního umění, mizerná reklama je k smíchu, ale fakt je, že jde hlavně o reakci a následné zapamatování produktu. Jestli na mě reklamy nějak zvlášť působí si vážně nejsem jistá, ale přehlédnout je nejde. Nicméně mi začíná vadit, jak se nám ženám módní a kosmetické firmy snaží neustále vnucovat ideální a neskutečný obraz žen, kterým se nejpíš doufáme podobat a proto si produkty kupujeme.

Lancome musel loni stáhnout kampaň s tváří Julie Roberts vyžehlenou tak, že byla nereálná (nepřišla mi  moc rozdílná od tváře Bellucci) a Maybelline zrušila kampaň na make-up, který měl zneviditelnit vrásky, protože to údajně byla reklama matoucí. Na fotkách byla Christy Turlington. Články na netu tenkrát nabídly vedle sebe snímky zakázaných reklam a snímky Christy a Julie tak, jak vypadají. Ty opravdové fotky byly pochopitelně mnohem hezčí, tak nějak opravdovější, měly víc do sebe. Přehnaně retušované a upravené komerční snímky možná dodají pleti perfektní vzhled a vymažou každou nedokonalost či špatnou linii, ale co s tím? Když si nabízenou kosmetiku koupím, nikdy nedosáhnu takového efektu a popvravdě řečeno, proč bych o to měla stát? Co mě zajímá je: domnívají se kosmetické firmy, že bychom si nekoupily produkty nabízené opravdovými ženami, nebo se zákazníci a zákaznice odmítají dívat na opravdové lidi? Anebo si marketingoví odborníci opravdu myslí, že jejich iluzi uvěříme a budeme si myslet, že dosáhneme stejné dokonalosti jako počítačově upravené fotky? Přichází ten popud od nás - konzumentů, nebo od těch, kdo se nám snaží produkty vnutit?

Bellucci sama v rozhovoru, který se mimochodem netýkal téhle kampaně, mluvila o tom, že ve svém životě dělá věci pozdě. Rodinu založila ve třiceti devíti letech, má dvě děti (druhá dcera se narodila, když jí bylo čtyřicet čtyři) a ačkoli chápe, že to není pro každého, jí to takhle vyhovuje. Má dost času věnovat se svým dcerám, může si dovolit přizpůsobit režim podle své potřeby. Je očividně zosobněním toho, že její život neskončil s nástupem magické třicítky, naopak. Plastická chirurgie ji nezajímá, posilovny ji nebaví, ale musela se s nimi s postupujícím časem smířit a stárnutí je zkrátka fakt.

Tak proč se nám módní časopisy a kosmetické firmy neustále snaží namluvit, že pokud nám už není dvacet, musíme se za každou cenu snažit na dvacet vypadat? Průměrný věk se zvyšuje a starší ženy a muži jsou důležitou částí nejen pracovního, ale i spotřebního trhu. Koneckonců fakt, že všechny topmodelky devadesátých let, na kterých jsme takříkajíc vyrostly, jsou pořád žádané, mluví sám za sebe - firmy vědí, že nás jejich tváře dokáží přesvědčit lépe než anonymní šestnáctiletá modelka. Nicméně my, které éru Lindy Evangelisty, Cindy Crawford a jiných pamatujeme, nepotřebujeme tajit fakt, že modelky zestárly. Naopak, je fajn vidět, jak se mění. Žena, která se při zhlédnutí první vrásky zděsí a začne zběsile hledat řešení, může být snem každé kosmetické firmy, ale mně osobně je jí líto a nehodlám se v ní převtělit. Ať už je reklama udělaná jak chce bezvadně, krém ani make up nezmění to, jak se cítím ve své kůži. Možná i proto se říká, že krása začíná uvnitř.